𝖙𝖍𝖊 𝖍𝖊𝖎𝖗 - 𝖓𝖆́𝖛𝖗𝖆𝖙 𝖉ě𝖉𝖎𝖈𝖊 [ 𝖍𝖕 - 𝖒𝖆𝖗𝖆𝖚𝖉𝖊𝖗𝖘 𝖊𝖗𝖆 ]

iii.

T A K   J A K Á   K O L E J ?

°°••°°••°°••°°••°°
cassiopeia

Už převlečené v uniformách jsme čekali, než se vlak dostane na nástupiště do Prasinek. Kouzelnické vesničky, kde byste nenašli ani jednoho mudlu.

Brzdy vlaku zakvíleli a rudá lokomotiva zastavila. Nástupiště, na které jsme dorazili bylo zahalené tajemným závěsem tmy a mlhy a ve vzduchu voněli borovice a jiné stromy z nedalekého lesa.

„Je tu krásně." Vydechla jsem vzduch, když jsem sestoupila ze schůdků na chodník.

„Jo." Souhlasila Lily, sestupující hned za mnou.

„My pojedeme kočáry a ty musíš loďkou, protože jsi tu první rok. Tady Hagrid -" ukázala na robůstného muže s hustými vlasy a vousy, které mu pokrývali skoro celou tvář - „ti řekne, co a jak." Přikývla jsem souhlasem a zamířila jsem k Hagridovi.

„Ty musíš bejt Cassiopeia Malfoyová, nová studentka, že jo?" Zeptal se mě poloobr, hned jak jsem k němu přišla.

„To jsem já." Usmála jsem se na něj. On mi jen úsměv opětoval, i když jsem ho skoro neviděla, skrz vousy na jeho tváři.

„Pojedeš se mnou na lodi, profesorka McGonagallová ti pak dá všechny vostatní informace." Řekl mi a ukázal na úplně poslední loďku, která tam byla.

Když i poslední loďka s dětmi odplula, Hagrid si sedl do loďky, kterou jsme měli jet společně a pak mi do ní pomohl nastoupit.

Během cesty k hradu jsem zjistila, že Hagrid zbožňuje zvířata, díky čemuž jsem si ho ihned oblíbila. Sice to nebyl profesor, ale myslím si, že bych si s ním popovídala lépe, než s jakýmkoliv jiným profesorem.

„Tak sme tady Cass, a když budeš mít čas, můžeš ke mě zajít na hrnek čaje." Hagrid mě vysadil na břeh jezera a sám si z loďky, kterou pak přivázal k ostatním, vystoupil. 

„Nemusíš mít strach, Hagride, hned co budu mít čas se na tebe přijdu podívat." Ujistila Zjistila jsem ho a pak jsem se vydala za ženou v smaragdově zeleném hábitu a stejně barevném špičatém klobouku.

„Cassiopeia Malfoyová?" Zeptala se mě, hned co dopočítala všechny prváky.

 „Ano." Přikývla jsem na souhlas. Ona jen kývla nazpátek, jakože rozumí a pak nám dala všem pokyn, abychom se vydali do hradu.

Prošli jsme několika chodbami, než jsme došli ke Vstupní síni. Síni, kde byli velké, dvojkřídlé, dubové a hlavně určitě hrozně těžké dveře. Tady profesorka zastavila a stoupla si úplně dopředu, aby na nás všechny dobře viděla.