𝖙𝖍𝖊 𝖍𝖊𝖎𝖗 - 𝖓𝖆́𝖛𝖗𝖆𝖙 𝖉ě𝖉𝖎𝖈𝖊 [ 𝖍𝖕 - 𝖒𝖆𝖗𝖆𝖚𝖉𝖊𝖗𝖘 𝖊𝖗𝖆 ]

xlviii.

N E O B V Y K L Á    R O D I N A
K A T   P E T R O V O V É !

cassiopeia

„Tohle je šílený, jak nám to Regulus mohl tajit tak dlouho?" Divila se Kat, šok vepsaný v její bledé tváři.

„Nechtěl, aby to někdo věděl, a to ani Sirius. Musíme to držet v tajnosti." Otřela jsem si o sebe ruce, jelikož se mi samou nervozitou začali klepat. Dneska, 10. března 1980 byl ten den, kdy jsem měla schovat viteál. Schovat tak, aby ho nenašel Voldemort, to by nebylo ani tak těžké. Ale schovat ho tak, aby jsem ho nenašla já? Proto jsem šla na pomoc za Kat. James a Lily byli zaneprázdněni přípravami dětského pokojíčku pro jejich malé, Sirius a Remus si s Aurorou a Hope vyšli na zmrzlinu k Floreanu Fortescueovi, do Příčné ulice. Nemohla jsem jít pro pomoc ani za Altairem, nebo Rosou, protože jim Smrtijedi byli neustále v patách, takže se museli stěhovat každý týden a my tak nevěděli ( a myslím, že to tak bylo i lepší ), kde se momentálně nachází. Proto jsem zašla za Kat. Její dědeček je přeci Gelert Grindelwald. Musela přeci znát nějaké dobré shovky, nebo kouzla, která by znemožnila vzpomenout si, kde je medailon schovaný.

„A jak ode mě tedy chceš pomoct?" Zeptala se pak, hrnek s kávou v ruce.

„Potřebuji poradit nějaké místo a velmi mocné kouzlo, abych ani já sama nevěděla, kam jsem ho schovala." Věděla jsem, že to co jsem teď řekla nedávalo skoro vůbec smysl, ale doufala jsem, že Kat pochopí vážnost situace.

Kat vypadala, že o něčem dlouho přemýšlí, měla takový vzdálený pohled, ktery mi říkal, že se jí v hlavě rodí nějaký plán. A já jen doufala, že ten plán obě přežijeme.

„Obávám se, že já ti nijak nepomůžu," povzdechla si. Srdce mi kleslo do žaludku. Už jsem Kat chtěla jen poděkovat, ale ona mě přerušila: „Ale znám někoho, kdo by pomoci mohl."

°°••°°••°°••°°••°°

Když mi Kat řekla, že zná někoho, kdo by mi mohl pomoct Viteál schovat, nemyslela jsem, že se kvůli tomu budu procházet po zasněžených ruských lesích. Ale bylo to tak.

Krabička s viteálem byla schovaná v mém kabátě, hůlka pevně sevřená v mé dlani.

„Za kým to vlastně jdeme?" Zeptala jsem se poprvé od doby, co jsme se přemístili do lesů Moskvy. Kat se na mě jen s úsměvem otočila a zastrčila si jeden modrý pramen vlasů, co měla schované pod černým baretem, za ucho.

„Za člověkem, který mě celý můj život připravoval na temnotu, co se skrývá v kouzelnickém světě." Odpověděla jemně. Nevěděla jsem o kom mluví, ale jejího otce i matku jsem mohla vyškrtnout. Co od Kat vím, její matka zemřela při porodu a její otec se k ní nechoval jako k dceři.