𝖙𝖍𝖊 𝖍𝖊𝖎𝖗 - 𝖓𝖆́𝖛𝖗𝖆𝖙 𝖉ě𝖉𝖎𝖈𝖊 [ 𝖍𝖕 - 𝖒𝖆𝖗𝖆𝖚𝖉𝖊𝖗𝖘 𝖊𝖗𝖆 ]

xli.

P Ř E D T U C H A !

°°••°°••°°••°°••°°
cassiopeia

Byla jsem strachy bez sebe. Pořád jsem vyhlížela z okna a kontrolovala, jestli nedorazil nějaký dopis.

Bylo to už pět hodin, co Sirius, James, Marlene a Mary odešli na misi pro řád a ještě se nevrátili.

Remus zůstal s Kat a Hope doma, jelikoz s nimi poslední dobou netrávil skoro žádný čas a pořád byl na misích pro řád, nebo si pokoušel hledat práci.

„Cass, prosím, přestaň," napomenula mě tiše Lily, když už jsem asi po třetí za půl hodinu vyhlédla z okna v obývacím pokoji.

„Promiň." Omluvila jsem se nazpět. Byla jsem nervózní. Nejen z toho, že jsem nevěděla, co za misi jim Brumbál přidělil, ale také z toho, že jsem už dlouhou dobu neviděla Petra. Nebyl nikdy k nalezení. Kluci sice říkali, že mu prý umřela teta a chtěl zůstat chvíli sám, ale nějak moc jsem tomu nevěřila. Nevím čím to bylo, ale ani malé Auroře se Petr moc nelíbil.

„V pohodě," ujistila mě zrzka jemně a když jsem se posadila k ní na pohovku, přisunula ke mě hrnek s teplým čajem, „určitě se všichni vrátí v pořádku, Cass, uvidíš." Usmála se na mě hřejivě a znovu si usrkla že svého čaje.

Chvilku bylo ticho. Nebylo to však takové to tíživé, kdy jste si s tím druhým neměli co říci. Tohle ticho bylo příjemné a dovolilo mi na chvilku se uklidnit a v mysli se ujišťovat, že se Sirius, James, Marlene i Mary vrátí zpátky v pořádku, a my se za dva týdny sejdeme na mé a Siriově svatbě.

Hrnek mi vypadl z ruky a dopadl na podlahu, kde se vlivem nárazu roztříštil na mnoho malých kousků, když jsem uslyšela srdceryvný pláč vycházet z dětského pokoje. Rychle jsme si s Lily vyměnili poplašné pohledy. Nevěděli jsme, co se mohlo stát.

Aurora přeci poklidně spala, když jsem ji před pěti minutami kontrolovala v postýlce. A pak tu byl ten fakt, že to nebyl její obvyklí dětský pláč, ale pláč, ze kterého se mi stavěli chloupky na krku a po těle mi naběhla husí kůže. Byl to hysterický pláč. Takový pláč, jaký jsem u tak malého miminka ještě neslyšela.

Já i Lily jsme se obě rozběhli nahoru do dětského pokoje, ignorujíc střepy, co si leželi podlaze obývacího pokoje.

Když jsme obě dorazili do pokojíčku mojí a Siriovi dcery, málem se mi zastavilo srdce.

Aurora měla baculaté tvářičky celá zmáčené od slz, co jí padali zpod očních víček. Její malé rtíky byli stažené do smutné linky a oči byli plné smutku a hrůzy. Co však bylo to nejdivnější, bylo to, že jsem v nich viděla jakýsi zelený záblesk.

Tomu jsem však nepřikládala nějakou větší váhu a ihned popadla Auroru do náruče, abych jí mohla utěšit. Její hlavička mi dopadla na rameno a já mohla cítit, jak se pomalu uklidňuje. Ještě však nespala. Pokynula jsem tedy Lily, aby šla napřed a uklidila hrníček, co jsem neúmyslně rozbila.