𝖙𝖍𝖊 𝖍𝖊𝖎𝖗 - 𝖓𝖆́𝖛𝖗𝖆𝖙 𝖉ě𝖉𝖎𝖈𝖊 [ 𝖍𝖕 - 𝖒𝖆𝖗𝖆𝖚𝖉𝖊𝖗𝖘 𝖊𝖗𝖆 ]

xxxix.

N E P L E C H A   U K O N Č E N A !

°°••°°••°°••°°••°°
cassiopeia

Dny po mém porodu utíkali jako o závod. Nebyli to však jen dobré zprávy, co se k nám dostávali, jako to, že Rayen konečně našel odvahu a přiznal se nám, že je vlastně gay. Nebo to, že si malá Aurora našla velké zalíbení v Hope a nemohli jsme je od sebe skoro dostat. Nebo dokonce to, že se Molly na Apríla narodili dva malý raubíři (Fred Gideon a George Fabian). Byli to však i špatné zprávy. Útoky a vraždy mudlů, mudlorozených a polovičních kouzelníků, vlkodlaků nebo upírů, či jiných "kříženců" se v Denním věštci objevovaly čím dál častěji.

14. Května 1978 dokonce James, Frank, Alice, Rayen a dvojčata Prewettovi s Arthurem Weasleym a několika bystrozory museli přesunout Evansovi do tajného místa chráněného neproniknutelnými kouzly.

To, na co se Remus vždy vymlouval, když se blížil úplněk (to že je jeho matka vážně nemocná) se stalo skutečností. Hope Lupinová starší byla opravdu nemocná. Umírala na rakovinu a Lyall s Remusem a Kat byli bezmocní. Nevěděli co dělat, aby udrželi Hope Lupinovou při životě. Kat a Remuse už několikrát napadlo, že by Kat Hope mohla přeměnit v upíra, ale nechtěli jí to navrhnout, jelikož se báli, že se pak bude pokládat za stvůru.

Co však byla ta nejaktuálnější zpráva byla ta, že dneska byl ten den, 30. Června 1978, kdy se nadobro rozloučíme s Bradavicemi (tedy kromě Rosie, která se sem chtěla vrátit jako profesorka věštění).

Všechny kufry sedmých ročníků už byli zabalené a připravené na chodbě, než si je studenti po závěrečném obřadu převezmou a nastoupí s nimi do vlaku, jenž je odveze zpět tam, kde to začalo. Na nástupiště 9¾ na nádraží King's Cross.

Venku, na školních pozemcích bylo snad tisíce židlí, pro všechny studenty a rodiče. Já s holkama a Poberty jsme zaujali místa v první řadě. Vedle mě a Siria seděla paní Potterová se svým manželem a vedle nich zase Lily a James. Vedle novopečeného páru seděl Lyall Lupin a hrál si s malou Hope.

Paní Potterová zase dělala zábavné obličeje na Auroru, která se jich nemohla nabažit a za jejím smíchem se otáčel každý druhý. Někteří se smíchem a někteří zase se znechucením. Ty, kteří se na nás opovážil podívat jinak než s úsměvem spražil pan Potter, James, Sirius a paní Potterová nehezkými pohledy.

„Ehm. . ." Ozvalo se najednou od pódia. Vzhlédli jsme proto k dřevěné vyvýšenině a spatřili jsme Brumbála ve svátečním fialovém hábitu. Měl úsměv na tváři a pomněnkové oči za půlměsícovími brýlemi mu jen zářili.