𝖙𝖍𝖊 𝖍𝖊𝖎𝖗 - 𝖓𝖆́𝖛𝖗𝖆𝖙 𝖉ě𝖉𝖎𝖈𝖊 [ 𝖍𝖕 - 𝖒𝖆𝖗𝖆𝖚𝖉𝖊𝖗𝖘 𝖊𝖗𝖆 ]

xxvi.

T A K Z A Č Í N Á V Á L K A !

°°••°°••°°••°°••°°

cassiopeia

Uběhly už další čtyři měsíce a my už jsme se loučili na nástupišti 9¾. Zatímco se Lily vydala za svými rodiči, James, Sirius, Remus a Petr se vydaly (po rozloučení se mnou, ovšem) s Fabianem a Gideonem za jejich straší sestrou Molly.

Já jsem svoje rodiče nikde neviděla. Měla jsem o ně docela starost, už dva dny i8 když se jim něco stalo? To bych asi nepřežila. Byla to moje poslední žijící rodina, když nepočítám Luciuse a Rayena.

„Vážně nechceš, abych jel s tebou, a až potom jel za Arthurem?" Ozval se vedle mě Rayenův hlas. On a Arthur Weasley spolu chodili do Bradavic, a i když byl můj bratr o tři roky mladší než jeho rudovlasý kamarád, skvěle si rozuměly.

„To je dobrý, Rayene, zvládnu to sama." Jak jsem se v tu dobu mýlila.

„Dobře, tak se uvdíme pozítří u Weasleyových." S tím mi vtiskl polibekl na spánek a odešel za čekající zrzavou rodinkou se třemi chlapci, jednou těhotnou ženou a jejím manželem. Jejich nejstarší dítě, William, nebo jak mu všichni říkali, Bill, byl sedm let starý. Další, Charlie byl pět let starý, ten poslední, prozatím, nejmladší, se jmenoval Percy a byly mu teprve dva roky. No, a Molly, ta čekala ješte další dítě. Ještě se prý nevědělo, zda to měl být chlapec, či dívka. Všichni jen doufali, že to nebude stejný raubíř, nebo raubířka, jako Charlie a Bill.

S povzdechem jsem se rozhlédla po nástupišti, zda najdu rodiče. Nikoho jsem však neviděla. Ani máminy vlasy pokryté vždy černým baretem, nebo tátovi vlasy stažené do nízkého culíku.

Rozešla jsem se tedy k přepážce, s kufrem za sebou a batohem na zádech. Než jsem však stihla projít zděnou přepážkou, někdo do mě narazil.

„Omlouvám se pane." Omluvila jsem se muži ihned co jsem vzhlédla nahoru. Muž měl jen jedno hnědé oko. To druhé bylo umělé, světle modré, vypouklé, které se zběsile točilo kolem dokola. Vlasy měl slámově blonďaté a všimla jsem si, že mu dokonce chybí i kousek nosu.

„To je v pořádku, slečno. . ."

„Malfoyová," doplnila jsem ho. On jen přikývl, ale pak ihned sebral moje zavazadlo a kývl na někoho za mnou.

Otočila jsem se a viděla jsem tmavého muže s fialovým hábitem. V pravém uchu měl stříbrný kroužek a na rukou spoustu stříbrných prstenů.

„Co se děje?" Zeptala jsem se zmateně, když mi ani jeden neřekl ani slovo. Mohla jsem jen předpokládat, že to oba byly bystrozoři. Ale proč pro mě byli? Že by táta, ani máma neměli čas pro mě za jít?

„Abraxas nás pro tebe poslal, maličká. Půjdeš s námi na ministerstvo a pak se odletaxuješ k sobě domů - "

„Ale proč?" Zeptala jsem se naléhavě.

„Nikde není bezečno, ty mrchy smrtijedský sou úplně všude." Promluvil poprvé ten muž, do kterého jsem narazila. Jeho hlas byl hrubší, než ten, který měl muž ve fialovém.

„Alastor Moody." Představil se, ale pak se znovu odešel a pokračoval dál k přepážce. Mohla jsem vidět, jak muž ve fialovém zrychlil krok a pokračoval vedle mě. Pak ke mě natáhl tmavou ruku, kterou jsem důvěřivě přijala. Tenhle muž mi byl velice sympatický.

„Kingsley Pastorek." Usmál se, díky čemuž odhalil i pár stříbrných zubů.

„Cassiopeia Malfoyová, ale to už, předpokládám, víte." Oplatila jsem mu úsměv. Pak jsme bez jediného slova pokračovali k překážce. Pak jsme prošli skrz přepážku. Za přepážkopu jsme se zastavili a já čekala, co se bude dít.

Moody a Kingsley mě popadly za ruce a pak, bez jediného slova, jsme byli protáhnutí úzkou trubkou a po chvilce jsme se octli na černých dlždicích Ministerstva Kouzel. Jen tak tak jsem zadržela zvratky a narovnala se.

„Jsi v pořádku, maličká?" Zeptal se mě Kingsley. Přikývla jsem a pak jsem se vydala za Moodym, který nás vedl k jednomu z krbů. Pak mi do krbu strčil kufr a pokývl mi, abych si nabrala letax. Na rozloučenou jsem kývla na oba bystrozory a hodila pod sebe letax.

„Malfoy Manor!" Křikla jsem a po chvilce už jsem cestovala komíny.

Když jsem dopadla na podlahu našeho sídla, překvapilo mě nezvyklé ticho.

Zadržela jsem dech, abych slyšela, zda tu někdo je, nebo ne. Když jsem nic neslyšela, vydechla jsem a zvedla se z tmavé podlahy. Kufr jsem nechala ležet, tam, kam dopadl a rozešla jsem se do kuchyně.

„Mami?! Tati?!" Zvolala jsem do kuchyně. Nikdo mi neodpověděl. Polil mě strach. Doufala jsem, že jsou v pořádku.

Pohed, který se mi ale naskytl, mě ujistil, že se něco stalo. Lapala jsem po ztraceném kyslíku, zatímco jsem zírala na nehybná těla mých rodičů na podlaze. Do očích se mi vlily slzy. Mohla jsem cítit, jak mi po studených tvářích tečou horké slzy.

Klesla jsem na kolena a připlazila jsem se k máminu tělu.

„Mami. . ., prober se! Mami! Tati!" Křičela jsem, až mě bolely plíce. Ta skutečnost, že moji rodiče byli mrtví, mě drtila k zemi jako píst.

Nemohla jsem dýchat. Byla jsem jako zamrzlá. Moje tělo bylo stále ztuhlé u toho mámina a tátova. Cítila jsem se, jakobych umírala zevnitř, když jsem viděla mrtvá těla.

Neslyšela jsem ani, jak se do našeho domu někdo přemístil.

Věděla jsem, že v domě někdo je až podle utěšující ruky Kingsleyho Pastorka, který si kleknul vedle mě.

Mohla jsem cítit, jak mě přitáhl do objetí. Obmotala jsem mu ruce kolem zad a vzlykala mu do fialového hábitu.

Vyzvedl mě do náruče. Mohla jsem to cítit až když jsme překročili práh a do těla mě uhodil teplý, červnový vzduch.

„Prosím, ne." Zavzlykala jsem. Kingsley ke mě shlédl.

„Pusťte mě prosím." Kingsley přikývl a pustil mě na zem. Narovnala jsem se a natáhla před sebe ruce, dlaněmi před sebe.

Zhluboka jsem se nadechla:

„Haec domus, clausa est anathema sit tempus antequam deinde reserare eam, et heir ut reveles."

Divila jsem se, že jsem kletbu pronesla klidným dechem. Než jsem se nadála, dům, ve kterém jsem vyrůstala začal mizet.

Setřela jsem poslední slzy a znovu jsem klesla na kolena. Nakonec jsem upadla do bezvědomí, když mě Kingsley vzal do náruče a přemístil se se mnou pryč.

a/n:

překlad kletby :

Haec domus, clausa est anathema sit tempus antequam deinde reserare eam, et heir ut reveles - Tento dům, budiž uzamčen do dob, než se další dědic objeví a odemkne ho