𝖙𝖍𝖊 𝖍𝖊𝖎𝖗 - 𝖓𝖆́𝖛𝖗𝖆𝖙 𝖉ě𝖉𝖎𝖈𝖊 [ 𝖍𝖕 - 𝖒𝖆𝖗𝖆𝖚𝖉𝖊𝖗𝖘 𝖊𝖗𝖆 ]

xlvii.

V I T E Á L !

°°••°°••°°••°°••°°••°°
cassiopeia

Válka nám pomalu, ale jistě ničila naše životy. Báli jsme se vzít naši dceru na procházky do přírody, aby nás náhodou nepřepadli Smrtijedi.

Lily se bála svého těhotenství. Pořád kolem ní visela jedna jediná otázka. Opravdu chceme do tohohle zkaženého světa přivést nový život? James a Lily nám oznámili tuto radostnou novinu o Štědrém dnu. A radost se alespoň na chvilku vrátila do našeho tmavnoucího světa. Na chvilku zahnala vzpomínky na to, jak jsem viděla Reguluse Blacka umírat. Jak riskoval svůj život pro ten můj.

Pohřeb byl druhého dne v lednu roku 1980 a sešli se tam úplně všichni. Dokonce i Walburga s Orionem. Nebyli moc nadšení, že se i jejich druhý syn dal na zcestí, ale nemohli s tím nic udělat.

Moje narozeninová oslava proběhla o tři dny později. Byla klidná a tichá. Vlastně to skoro nebyla ani oslava. Prostě jsme se všichni jen sešli u nás doma a vzpomínali.

Druhého února jsme pak oslavili i druhé narozeniny naší dcery a svět se zdál zase o trochu lehčí. Ano, byl sice temný, ale myslím si, že nám ten den alespoň trochu svitla naděje.

Všichni jsme se na sebe snažili neupoutat pozornost. Skoro to bylo, jako bychom ani neexistovali. Proto mě tak moc překvapilo, když se na našem prahu objevil sám Albus Brumbál.

„Dobrý podvečer, slečno Blacková." Usmál se na mě můj bývalí ředitel vlídně.

„Dobrý, pane řediteli. Co vás k nám přivádí?" Pozvala jsem ho bez otálení dál a zavřela za sebou dveře. Ty jsem pak zamkla a vydala se za ředitelem, který byl už na cestě do obývacího pokoje. Šla jsem však pomaleji, než on. Hůlku pevně sevřenou v kapse mé mikiny, připravena kdykoliv zaútočit.

„No tak, do toho, slečno Blacková. Zeptejte se mě na otázku, kterou bych měl vědět jen já." Pobídl mě ředitel klidně. Nevypadalo to, jako by mi vadilo, že jsem byla připravena na něj zaútočit.

„Dobrá," sebrala jsem odvahu a popostoupila k němu blíž. „Proč jsem se přidala k Fénixově Řádu?" Sevřela jsem hůlku v ruce pevněji a čekala na odpověď.

„K řádu, slečno Blacková," odmlčel se na krátkou chvíli, „jste se přidala, jelikož oba vaší biologičtí rodiče — Renne a Nicholas — zemřeli rukou Lorda Voldemorta." Hůlka mi vyklouzla z ruky a spadla do bezpečí mé mikiny. S oddechem jsem si promnula spánky a přistoupila jsem k řediteli ještě blíž.

„Dáte si čaj, kávu? Medový ležák?" Nabídka jsem Brumbálovi uvolněně.

„Dal bych si váš zázračný pampeliškový čaj, slečno Blacková. Máme toho hodně co probrat."