𝖙𝖍𝖊 𝖍𝖊𝖎𝖗 - 𝖓𝖆́𝖛𝖗𝖆𝖙 𝖉ě𝖉𝖎𝖈𝖊 [ 𝖍𝖕 - 𝖒𝖆𝖗𝖆𝖚𝖉𝖊𝖗𝖘 𝖊𝖗𝖆 ]

xxxviii.

Ú S V I T !

°°••°°••°°••°°••°°
cassiopeia

Všechen ten nádherný pocit z toho, že už brzo budu mít svoje prcky se změnil v celku rychle, když mi Madame Pomfreyová řekla všechny ty zprávy.

Prcci nakonec nebudou dva, ale jen jeden a to dívka. Kouzlo, které na mě lékouzelnice použila bylo prý špatně provedené, díky její roztržitosti (za což se mi nespočetněkrát omluvila, na což jsem jen mávla rukou a připravila se na příchod naší malé holčičky).

No, a další docela šokující, ale rozrušující zpráva byla ta, když mi Madame Pomfreyová sdělila, že porod může trvat až dvacet hodin. Na co jsem se zhrozila a málem mi z toho šoku vypadli oči z důlků.

Motýlky v podbřišku nahradila ostrá bolest a sladká chuť Siriových rtů na těch mích se přeměnila na silnou a železitou chuť krve, od toho, jak jsem si bolestí prokousla ret.

„Všechno je to stejně tvoje chyba!" Křikla jsem na Siria napůl z žertu a napůl vážně. Musela jsem použít sarkasmus jako svoji masku na bolest.

„Cože?" Podivil se starší syn Blackových šokovaně. Nedivila jsem se mu. Kdyby jsem si s ním vyměnila místo a on na mě vykřikl tohle, asi bych dost šokovaná.

„To kvůli tobě teď ze sebe musím dostat dalšího člověka!" Vykřikla jsem a otřásla se bolestí, když mým tělem projela další bolestně nepříjemná kontrakce. Zatla jsem zuby a pevně stiskla Tichošlápkovu ruku.

Nic neříkal. Pravděpodobně věděl, že jsem to tak nemyslela a že ze mě mluví jen hormony.

„Holky už jsou tady, mám je pustit sem?" Vykoukl Rayen že dveří. Na to, že vypadal jako ten velice ochranitelský typ bratra vzal moje těhotenství velice dobře. To právě on mě a Siria potkal na cestě do nemocničního křídla a rychle běžel pro holky, Brumbála a McGonagallovou.

„Zeptáš se jich prosímtě, zda by nemohli počkat na chodbě a zůstat tu se mnou a Siriem?" Ptala jsem se skrze zahrnuté zuby. Rayen jen beze slov přikývl a odešel z místnosti.

Bolestný výkřik se mi vydral přes zatnuté zuby, když mnou projela další, avšak mnohem nesnesitelnější kontrakce.

„Tak, skvěle, slečno Malfoyová, myslím, že už jste připravená." Ozvala se od mých nohou Madame Pomfreyová.

Sirius se nade mě naklonil, setřel mi kapky potu, třpitící se na mém čele a vtiskl mi tam jemný polibek. Znovu se pak vrátil k mojí ruce, kterou sevřel v té svojí a políbil mi hřbet ruky.

Jen jsem dopadla hlavou na polštář a zavřela oči. Mezi prsty jsem měla pevně sevřené prostěradlo a můj hrudník se zvedal pod náporem hlubokým nádechů a výdechů.

Skousla jsem si ret, abych nevykřikla od bolesti a zatlačila jsem, tak jak mi Madame Pomfreyová nakázala.

°°••°°••°°••°°••°°

Rayen na levo a Sirius na pravo. Profesorka McGonagallová s ředitelem stáli v rohy, připraveni kdykoliv pomoci. Profesorka sice stála s kamenným výrazem ve tvářích, ale mohla jsem vidět, jak jí jiskřili oči. No, a Brumbál? Ten se neskrytě usmíval a jeho úsměv dosahoval až do jeho pomněnkových očí.

Už jsme tu byli nějakých jedenáct hodin. Za okny už se objevili první sluneční paprsky, který byli stále však tlumené temnotou odcházející noci.

Moje srdce poskočilo, když Madame Pomfreyová úlevně vykřikla, že už vidí hlavičku.

Pak to šlo jako blesk. Pár posledních zatlačeních a nemocniční křídlo zaplavil dětský pláč.

„Gratuluji, slečno Malfoyová, je to holčička." Usmála se na mě Madame Pomfreyová hůlkou miminko důkladně očistila ( samozřejmě po té, co přestřihla pupeční šňůru).

Pak holčičku opatrně zabalila do bílé zavinovačky a podala mi ji do rukou.

V nose mě zaštípali slzy, když jsem spatřila tu krásu. A když jsem se otočila, zjistila jsem, že celá naše parta s profesorkou McGonagallovou v čele pláčou jako malé děti.

Sirius, ani Rayen na tom nebyli o nic lépe. Nad tím jsem se musela usmát a znovu si všechny prohlédnout. Vypadalo to, že nejvíce to asi prožívali kluci a já.

James byl zavěšený za Lily a brečel jí jako malé mimino na rameni. Lily si stírala slzy z tváří a ještě se smála Jamesovi.

Petr tu zase nebyl.

Regulus zase tiskl Rosie k sobě a brečel jí do hrudi. Rosie také naskrytě plakala a snažila se nabýt rovnováhu, kterou pomalu ztrácela díky Regovi.

Remus se zase opíral o futra sám a stíral si slzy štěstí z tváří (Kat už musela domů, jelikož tu bylo na Hope moc hluku). Marlene a Mary si vzájemně brečeli na ramenou.

Sirius už měl v ruce naší novorozenou dceru, kterou jsem mu podala a jemně ji hladil po tvářích.

„Jak jí pojmenujete, slečno Malfoyová, pane Blacku?" Vynořil se vedle nás Brumbál.

Podívala jsem se na Siria, který mi naší holčičku předal zpět do rukou.

„Aurora Laurene Blacková." Vydechli jsme se Siriem na stejno a obě jsme opatrně políbili naši dcerku na obě tváře. Ta otevřela svá modrá očka a roztomile si zívla.

„Velice zajímavý výběr jména, smím se zeptat, proč jste zvolili tato jména?" Zeptal se Brumbál.

„Aurora, protože se narodila za úsvitu a Laurene po mojí matce." Vysvětlila jsem s úsměvem. Brumbál jen kývl na znamení, že chápe a pohladil jemně naší dceři tvářičku. Pak se ale otočil a vrátil se k profesorce.

„Rayene, chceš si ji pochovat?" Otočila jsem se na svého bratra. Než se mi však dostala odpověď, ozvala se velká rána a když jsem se podívala, spatřila jsem Rayena ležet v uličce. Nad tím jsem se musela zasmát.

„Tak, naše malá Auroro, tohle je tvůj strýček Rayen, a tohle – " ukázala jsem na všechny, co stály ve dveřích – „ je zbytek tvojí velké rodiny. Doufám, že si je všechny oblíbíš. "