𝖙𝖍𝖊 𝖍𝖊𝖎𝖗 - 𝖓𝖆́𝖛𝖗𝖆𝖙 𝖉ě𝖉𝖎𝖈𝖊 [ 𝖍𝖕 - 𝖒𝖆𝖗𝖆𝖚𝖉𝖊𝖗𝖘 𝖊𝖗𝖆 ]

xlix.

Z A C H R A Ň T E   K A T !

°°••°°••°°••°°••°°
cassiopeia

Abych pravdu řekla, trochu jsem se bála. Nejen toho, že jsem právě teď seděla před nejobávanějším černokněžníkem 19. Století, ale také jsem se bála toho, že mi onen černokněžník nedokáže pomoci.

„Myslím, že s sebou máte předmět, slečno Blacková, který se krmí na zlu v nás všech. Nemám pravdu?" Odkašlal si Gellert a očima sklouzl k mé kabelce, do které jsem si přendala viteál.

„Ano." Kývla jsem svorně a vytáhla krabičku s viteálem. Teď nebyl čas na pochyby. Jestliže Kat svému dědečkovi věřila, musela jsem mu věřit také, protože byl zřejmě jediný, kdo mi v tuhle chvíli mohl pomoct.

„Mohu se podívat?" Zeptal se pak nakonec. Jen jsem kývla a podala mu krabičku. Gellert do ní jen nakoukl, ale pak ji okamžitě zavřel. Místo toho, aby ji pak podal mě, odložil jí na stolek, vedle křesla, ve kterém seděl a stoupl si. Pak přešel k jedné z knihoven, co stáli podél salonku, kde jsme se zrovna nacházeli. Vytáhl jednu tlustou knihu zabalené v černé kůži a rozevřel jí přesně v polovině. Z knihy pak něco vyndal a odklidil ji zpět.

„Toto je rouno upředené z vláken nasáklých bílou magií. Trochu zmírní vaši zátěž, slečno. Stačí do toho krabičku zabalit a Černá magie z tohoto předmětu už vás nebude tížit." Takže mu Kat zřejmě neřekla, proč jsem jdeme.

„Moc vám děkuji, pane. Ale kvůli tomuhle jsme sem nepřišli," s Kat jsme si vyměnili rychlé pohledy, „v téhle krabičce se skrývá jeden ze šesti viteálů, je v něm ukrytá část duše Lorda Voldemorta. Bratr mého manžela ho chtěl zničit, ale než to stihl, zavraždili ho Smrtijedi. Albus Brumbál za mnou před několika dny přišel, aby jsem ten viteál schovala." Vysvětlila jsem mu. To, že jsemu právě řekla, že u sebe máme jednu z nejčernějších druhů magie s ním ani nehlo, ani to, že je to kus Voldemortovi duše. Ale jak jsem vyslovila jméno mého bývalého ředitele mu do očí nahnalo proud vzpomínek. Gellert si však nakonec jen odkašlal a podíval si mi do očí.

„Veřím, že Albus věděl, že ten viteál dokážete úkryt snadno, slečno Blacková. Tak nač potřebujete pomoci od mně?" Zeptal se Gellert. V očích mu hrála upřímná zvědavost.

„Brumbál mi řekl, že musím ten viteál schovat tak, aby to nenašel jak Voldemort, tak i . . . já." Odpověděla jsem s povzdechem. Na to jen Gellert nadzvedl obočí a založil si ruce v klíně.

„Štěstěna je na vaší straně, slečno Blacková. Vím totiž, kde viteál schovat, abyste to ani vy nevěděla."

°°••°°••°°••°°••°°

„To je šílenost." Vydala jsem ze sebe přiškrceně. Gellert nám poradil, kam bychom měli úkryt viteál, abych ho nenašla ani já. Bylo to šílené.