𝖙𝖍𝖊 𝖍𝖊𝖎𝖗 - 𝖓𝖆́𝖛𝖗𝖆𝖙 𝖉ě𝖉𝖎𝖈𝖊 [ 𝖍𝖕 - 𝖒𝖆𝖗𝖆𝖚𝖉𝖊𝖗𝖘 𝖊𝖗𝖆 ]

iv.

Č E R V E N Á   A   R U D Á !

°°••°°••°°••°°••°°
cassiopeia

Spřekvapením jsem uslyšela potlesk od červenozlatého stolu. Zahnala jsem slzy a nechala si klobouk sundat z hlavy.

Sedla jsem si na volné místo vedle Marlene a pak dál tiše sledovala zařazování.

Jména došla a profesorka nechala odnést trojnožku i klobouk. Pak si sama zasedla ke stolu po boku Albuse Brumbála.

Ten však moc dlouho neseděl, protože vstal a přeje celou Velkou Síň pohledem.

„Vítám vás v dalším školním roce. Jsem rád, že jsme se zde sešli všichni. Vítám nové i staré tváře do jejich kolejí a doufám, že si Vaše koleje brzy oblíbíte."

Zastavil se, aby mohl nabrat dech. Při tom jsem viděla, jak koutkem svého pomněnkově modrého oka pohlédl na mě. Musel vědět, že jsem chtěla být ve Zmijozelu.

„Také bych vám chtěl říct, že je zakázáno chodit do Zapovězeného lesa, používat kouzla na chodbě, nebo tam používat jakékoliv žertovné předměty od Taškáře, přesný seznam najdete na dveřích kabinetu školníka Filche.

Jako další bych vám chtěl také představit nového profesora Obrany Proti Černé Magii, Iana Morgensterna." Ze židle se zvedl muž s tmavě hnědými kudrnatými vlasy. Za potlesku se pak znovu posadil na židli.

„Už vás nebudu déle zdržovat, protože vidím Vaše hladové pohledy, Dobrou chuť!" S tím mávnul rukou a na stolech se objevili zlaté talíře a spousta jídla a pití.

Ihned jsem si na talíř nandala kuřecí stehno a k tomu bramborovou kaši. Do zlatého poháru jsem si pak nalila dýňový džus a pustila jsem se do jídla.

„Nevypadáš moc nadšeně, že jsi v Nebelvíru." Ozvala se vedle mě Lily. Ani jsem si nevšimla, kdy se ke mně stihla přesunout.

„Není to tak, že mi to vadí, ale zarazila mě slova Moudrého Klobouku." Vyvedla jsem jí z omylu. Ona jen tázavě nadzvedla obočí. Chtěla vědět, co mi klobouk řekl.

„Řekl mi, že jsem se pro tu kolej, kam mě zařadí, narodila." Vysvětlila jsem jí. Ona jen chápavě pokývala hlavou, ale obočí měla svraštěné, jakoby jí něco běhalo hlavou.

Kéž bych jí mohla číst myšlenky.

Jen dědicové se narodí do koleje.

Uslyšela jsem v hlavě. Jen jsem překvapeně zamrkala, abych se ujistila, že mi to nikdo nezašeptal do ucha.

„Říkala jsi něco, Lilx?" Zeptala jsem se rusovlásky.

„Ne." Zavrtěla hlavou.

„Aha." Zamumlala jsem a pak jsem si do úst vložila sousto.

Večeře pak už proběhla bez jediného zvuku, mezi mnou nebo Lily a já jsem se pak vydala do Nebelírské věže, do které mě dovedli holky s tím, že mají pokoj se mnou.

„Tohle je náš pokoj." Rozmáchla rukama Marlene, aby zabrala celý prostor za ní, což byla kruhová místnost se čtyřmi postelemi mezi kterými byla okna, ze kterých bylo vidět na školní pozemky, které byli momentálně zahalené do tmy, osvětlené jenom dorůstajícím měsícem, který měl být za pár dnů v úplňku.

Každá postel měla nebesa s rudými závěsy protkanými zlatou nití a byla povlečená do rudého a zlatého povlečení (přikrývka byla rudá a polštáře zlaté).

Na jedné posteli pak bylo několik věcí, jako byli šála, rukavice, nebo čepice a Můj kufr a klec s Moonlight.

K té jsem ihned přišla a vypustila jí z klece, protože jsem na to s vlaku zapomněla. Ta, ihned co vylezla z klece, uraženě zamrskala ocasem a šla si zabrat polštář na spaní. Nad tím jsem se se musela pousmát. Dělala tohle vždycky, ale, když jsem si položila vedle sebe, schoulenou a nechala jsem jí se mnou spát a při tom jí drbala mezi ušima, rychle mi odpustila.

„Oh, ta je krásná!" Uslyšela jsem Marlene rozplývat se nad Moon, která si pohodlně lebedila na mém zlatém polštáři.

„Jak se jmenuje?" Zeptala se Rosie, která, společně se mnou a Lilx pobaveně sledovala, jak se Marlene rozplývá nad mou kočkou. Prakticky to bylo ještě kotě, protože jí byl skoro rok, ale to bylo fuk.

„Moonlight." Odpověděla jsem jednoduše.

„Chápu." Přikývla Lilx a pak se s malým úsměvem vydala vybalit svoje věci do skříně. Stejně tak udělala i Rosie.

Já chvilku ještě pozorovala Marlene a pak jsem si taky otevřela kufr a začala jsem si vybavovat věci.

Taky bych chtěla mít kočku.

To, co jsem slyšela mě zarazilo. Otočila jsem se, abych zjistila, kdo to řekl. Když jsem se však otočila, uviděla jsem, jak Marls drbe Moonlight na břiše a Lilx s Rosie pořád vybalují.

Jen jsem zakroutila hlavou a dál to neřešila.

°°••°°••°°••°°••°°
sirius

Po večeři jsme si vydali na kolej, abychom si vybalili.

„Co se děje Siriusi, jsi nějakej zamlklej." Ozval se vedle mě Jamesův hlas plný pobavení.

„Jen nechápu, jak to, že se nedostala do Zmijozelu, ale do Nebelvíru." Zakroutil jsem hlavou a pak jsem se falešně usmál na holku, se kterou jsem loni něco měl. Pořád si myslela, že se k ní vrátím, ale to se asi nikdy nestane.

„Ahá!" Vyjekl vítězně můj brýlatý kamarád, až se za ním několik lidí otočilo. „Štve tě, že jsi nevyhrál tu sázku!" Dodal pak ještě.

„Ale tys tu sázku taky nevyhrál Jamesi." Připomněl mu Remus s vítězným úsměvem na zjizvené tváři.

„Jen mi nejde do hlavy, jak to, že se dostala do Nebelvíru." Řekl jsem jim. Tahle holka byla plná tajemství a já je chtěl všechny vědět. A to se mému podvědomí moc nezamlouvalo.

„Má ušlechtilé srdce?" Zasmál se James nad svým nápadem.

„Sirius má pravdu, Jamesi, vždyť ona nevypadá ani jako Malfoyová." Přidal se do debaty Remus.

„Tak, proč nezjistíme, kdo doopravdy je?" Zašklebil jsem se. Kluci se zastavili, aby se mohli podívat, jestli to myslím vážně, a když viděli, že to myslím smrtelně vážně, natáhli před sebe ruce.

„Zjistíme, kdo je Cassiopeia Malfoyová doopravdy."