𝖙𝖍𝖊 𝖍𝖊𝖎𝖗 - 𝖓𝖆́𝖛𝖗𝖆𝖙 𝖉ě𝖉𝖎𝖈𝖊 [ 𝖍𝖕 - 𝖒𝖆𝖗𝖆𝖚𝖉𝖊𝖗𝖘 𝖊𝖗𝖆 ]

PROLOG !

p r o l o g !

°°••°°••°°••°°••°°
cassiopeia

V Anglii, na okraji Londýna, u lesa stálo už padesát let velké stavení. Říkalo se mu Malfoy Manor. Budova byla tmavá a na první pohled ponurá, ale když jste vešli dovnitř ihned byste ucítili rodinnou atmosféru ve vzduchu. Žili tady manželé Malfoyovi - Laurene a Abraxas - a jejich potomci - Lucius a já; Cassiopeia Afródité Malfoyová.

Bylo čtvrtého ledna 1976; pro někoho jiného obyčejný školní den, ale pro mě to byl výjimečný den. Byli to totiž moje šestnácté narozeniny.

Měla jsem domácí výuku vždy od pondělí do pátku, už od mých sedmi let, ale dnes jsem ji měla výjimečně zrušenou a díky tomu jsem mohla spát až do odpoledne.

Spala bych možná i déle, kdyby mě něco nezačalo šimrat pod nosem. Otráveně jsem zvedla ruku a protřela jsem si místo pod nosem.

Vyjekla jsem však poplašně, když jsem nahmatala huňatý kočičí ocas.

Ode dveří jsem uslyšela smích, tak jsem otevřela oči a spatřila tátu, jak se pochechtává a při tom si pod ramenen přidržuje tmavě zelenou krabici se zlatou stuhou.

„Dobré ráno, ospalče." Jeho smích ustal a krabici položil na tmavý psací stůl. Ihned pak přešel k oknu a roztáhl tmavé těžké závěsy, které bránili zimnímu sluníčku, aby se dostalo do mého pokoje skrz klenutá francouzská okna.

„No dobré." Zakňučela jsem a přetáhla jsem si peřinu přes hlavu, jak mi sluneční paprsky zasvítili do očí.

„Joanne!" Zvolal táta a před ním se objevila skřítka.

„Ano, můj pane?" Zeptala se pisklavým hláskem.

„Prosím dones Cass snídani." Přikázal ji. Skřítka přikývla a pak se přemístila do kuchyně.

„Tak co?" Zeptal se táta a sednul si na mou postel.

„Co?" Nadzvedla jsem tázavě obočí.

„Jak se těšíš?" Zeptal se znovu.

„Moc. Za rok už budu moct kouzlit na veřejnosti." Usmála jsem se. Táta mi úsměv vrátil a pohladil mě po vlasech.

Na první pohled se Abraxas Malfoy mohl zdát jako chladný, odměřený, bezcitný, nebo dokonce nelidksý čaroděj, ale on se tak jevil jen lidem, které neznal, nebo jim nedůvěřoval. To všechno způsobili jeho otec a děd. Jako malého ho bili a to na něm zanechalo několik nezahojitelných šrámů.

Táta mi do rukou předal krabici a pokynul mi, abych si jí rozbalila. Jen jsem si krabici nejdříve přeměřila nedůvěřivým pohledem a potom jsem opatrně rozvázala stuhu. Ta lehce dopadla do peřin, ihned následovaná víkem krabice.