𝖙𝖍𝖊 𝖍𝖊𝖎𝖗 - 𝖓𝖆́𝖛𝖗𝖆𝖙 𝖉ě𝖉𝖎𝖈𝖊 [ 𝖍𝖕 - 𝖒𝖆𝖗𝖆𝖚𝖉𝖊𝖗𝖘 𝖊𝖗𝖆 ]

xxxiii.

P O C I T !

°°••°°••°°••°°••°°
cassiopeia

Po našem malém rozhovoru jsme se všichni vydali do Brumbálovi pracovny. Tady byli všichni. Jak od nás, tak od Calypso.

„Pro-" Zvedl se ihned James, aby se Calypso omluvil, ale ona ho přerušila silným objetím. James chvilku vypadal vyvedený z míry, ale nakonec obmotal svoje ruce kolem ní a zabořil jí hlavu do vlasů.

Mohla jsem vidět, jak Calypsiny konečky vlasů nabali světle růžový odstín.

Tenhle nádherný moment byl přerušený Siriem, který Cal odtrhl od zmateného chlapce a přivinul si jí k sobě.

„Dost už bylo dotýkání." Zahmouřil oči Black a postavil si šokovanou Calypso za sebe.

„Žádný malý Potterové, až se vrátíte, je ti to jasný? Nebo si tě najdu, přijdu za tebou a osobně tě vykastruju, rozumíme si?" Na to mladý, ale i starý, James překvapeně zamrkali. James od Calypso tedy s rudými tvářemi přikývnul a sedl si zpátky na židli vedle Teddyho.

Calypso se s malým úsměvem posadila vedle něj. Nikdy si však nemohl nevšimnout jejích růžových tvaří a konečků vlasů.

„Našla jsem obraceč." Povzdechla si Calypso a zašmátrala v kapse. Pak na stůl položila rozbitý Obraceč Času a všechny čtyři děti se k němu naklonili.

„Ale je rozbitý, Cal, jak se dostaneme domů?" Zeptal se Corey, když si Obraceč řádně prohlédl a jedním pohledem ho shledal nepoužitelným.

„Obraceč je sice rozbitý," prohlásila Calypso a sklidila Obraceč Času zpět k sobě do kapsy, „ale nezapomínejte, že jsem dědička a mám schopnost lámat tok času." Prohlédla všechny tři chlapce a pak se postavila. Nejistě se po mě podívala a já jsem kývla v souhlas. Věřila jsem, že to dokáže.

Kluci se tedy postavili a chytli se za ruce. James s Tedy pak spojili ruce s Calypso a ona se z hluboka nadechla. Pak pustila ruce obou chlapců a okolo její rukou se objevili jakési zelené kruhy, ve kterých byli runy.

Nebyla to ani chvilka, co se v Brumbálově pracovně zvedl vítr a rozvířil nám všem vlasy. S přihmouřenýma očima jsem sledovala, jak na nás Calypso s ostatními mává a pak mizí v záblesku zeleného světla.

Vítr ustal a papíry, co ještě před malou chvílí poletovali po pracovně klesly k zemi.

„Uf," vydechl vedle mě Remus, který měl na tváři pořád stejně šokovaný výraz, jako když mu Teddy řekl, že není jeho vnuk ale syn.

„To bychom měli." Doplnila vlkodlaka Lily, která stála vedle mě, s překříženýma rukama na hrudi. Pohled propalující Jamese, který se tvářil stejně šokovaně jako jeho vlkodlačí kamarád. Jediný, kdo vypadal v celku v pohodě jsme byli já a Sirius. Myslím si, že za to může to, že jsme si s naší vnučkou popovídali o samotně a ne s tolika lidmi kolem.

„Co bude teď?" Zeptala se Rosie znenadání, což přilákalo pozornost všech v místnosti.

„Teď, slečno Bennetová, se vrátíte zpět na své koleje a připravíte se na zítřejší výuku." Odpověděla jí profesorka McGonagallová jednoduše, zatímco hůlkou sbírala papíry ze země a následně je skládala na hromádku k řediteli na stůl.

„Takže budeme dělat jakoby nic? Jakoby jsme právě neviděli naše potomky?" Zeptal se šokovaně James. Věděla jsem, že se bál nastávající války. Každý byl vystrašený. Proto jsme museli držet při sobě a snažit se z ní vyváznout živí.

„Ano, pane Pottere, myslím, že to prozatím bude to nejlepší, co byste mohli udělat." Pritakal Brumbál od stolu a jen tak si do úst vložil citronový drops, který vytáhl z kapsy svého hábitu.

„Dobře." Sklopil hlavu James kajícně a pak i s Lily za zády vyšli z pracovny. Všichni jsme napodobyli jejich gesta a odebrali se z ředitelny.

Když dveře za námi zapadli, měla jsem pocit, jakoby jsem konečně mohla volně dýchat, jak se bylo v kanceláři těsno.

„Myslím," povzdechl si Remus a povytáhl si rukáv pleteného svetru výš, aby se mohl podívat na hodinky, „že bychom měli jít na večeři. S Petrem jsme nemluvili už od rána, myslím si, že by chtěl vědět, co se stalo." S tím se mladý vlkodlak rozešel směrem k Velké Síni a nás nechal za zády.

Nevěděla jsem proč, a ani jsem nevěděla, zda jsem udělala správně, ale byl to prostě instinkt. Měla jsem náhlý pocit, že s Petrem něco není v pořádku. Ne jako že by byl nemocný, ale jakože by nás dokázal v budoucnu zradit, což mě odradilo něco mu říkat.

„Remusi," zavolala jsem na pobertu. Remus se jen otočil a nadzvedl obočí.

„Ne, že bych Petrovi nevěřila, ale myslím si, že bychom si tohle měli zatím nechat jen pro sebe." Promluvila jsem tiše, ale dost nahlas na to, aby mě Lupin slyšel.

Remus vypadal, jakoby nad tím přemýšlel, ale nakonec jen kývl a otočil se zpět směrem k Velké Síni.

„Proč bychom mu to neměli říkat? Je to náš kamarád, Poberta, můžeme mu věřit." Zeptal se James nechápavě.

„Nechápej to tak, že bych mu nevěřila, Jamesi, ale měli bychom si to raději nechat pro sebe. Cestování časem není žádná běžná záležitost, a kdyby se někteří dozvěděli, že je to až moc snadné, mohli by časem přivést zpět koho chtějí a nemusí to být jenom dobrý lidi." Povzdechla jsem si a vydala jsem se Velké Síně na večeři.

Že Remusem a Červíčkem.