𝖙𝖍𝖊 𝖍𝖊𝖎𝖗 - 𝖓𝖆́𝖛𝖗𝖆𝖙 𝖉ě𝖉𝖎𝖈𝖊 [ 𝖍𝖕 - 𝖒𝖆𝖗𝖆𝖚𝖉𝖊𝖗𝖘 𝖊𝖗𝖆 ]

lii.

31. října 1981 !

°°••°°••°°••°°••°°••°°

cassiopeia

Strach.

Co si pod tím pojmem představíte vy?
Bát se něčeho? Mít hrůzu z nějaké vzpomínky? To byl taky strach.

Já si pod pojmem „strach" představím jenom nesnesitelné rudé majáky v mém mozku, bolestný pocit v břiše a nepředstavitelnou starost.

Možná to bylo tím, že jsem byla jenom paranoidní, nebo jsem měla zlé tušení, ale že jsem poslední dobou na poradách Fénixova Řádu vídala Snapea mi přišlo krajně nepříjemné. Nevěděla jsem sice jistě, zda byl Smrtijed — nikdy jsem znamení zla na jeho zápěstí nezahlédla, tak jako to Petrovo — ale nedovolila jsem si mu věřit na tolik, abych mohla v klidu prohlásit, že je na naší straně.

To co mě však nechávalo paranoidní bylo to, že jsem měla neustálý pocit, že mně někdo sleduje. Byl to ten nutkavý pocit se ohlédnout za sebe, abych se ujistila, že mi někdo nedýchá za krk.

Z mého hlubokého zamyšlení mě pak vyrušila Aurora, která se ozvala z vedlejšího pokoje. Polekaně jsem sebou trhla. Už dlouho jsem neslyšela tenhle její pláč, po kterém mi běhal mráz po zádech. Slezla jsem z parapetu na okně v naší ložnici a vydala jsem se do pokojíčku naší dcery.

„Copak se děje, Hvězdičko? Něco zlého se ti zdálo?" Zašeptala jsem jemně a vyzvedla ji do náruče. Aurora jen pořád plakala. Nikdy se nestalo, že by Aurora alespoň nějak neodpověděla, vždy chtěla mít poslední slovo, tak jako Sirius. Teď však Aurora neodpověděla, ani souhlasně nezamručela, tak jako obvykle. Když jsem si ji pak tedy přitiskla na hruď, ona se pevně chytla mého trika, co jsem vzala ze skříně Siriovi. Musela jsem uznat, že na tříroční dítě má Autora docela pevný stisk.

„Nadechni se, Hvězdičko, tak jako maminka." Aurora mě sledovala, jak jsem se zhluboka a vydechla, a pak to zopakovala po mě.

„Řekneš mamince, co se stalo?" Usmála jsem se jemně. Aurora na mě koukla zpod hustých řas a smutně zamrkala.

„Mama."

°°••°°••°°••°°••°°

Aurora znovu spala a já si lámala hlavu nad jejím slovem: „Mama". Bála jsem se přiznat si to, co mi říkal Rayen o mojí vlastní dceři. Že by mohla být Banshee. Nevylučovala jsem to, přeci jen tak nějak předpověděla všechny naše přátele a rodinu, co umřeli. Nechtěla jsem tomu jenom věřit, bála jsem se že moje dcera nebude žít život jaký by chtěla. S tímhle prokletím.