𝖙𝖍𝖊 𝖍𝖊𝖎𝖗 - 𝖓𝖆́𝖛𝖗𝖆𝖙 𝖉ě𝖉𝖎𝖈𝖊 [ 𝖍𝖕 - 𝖒𝖆𝖗𝖆𝖚𝖉𝖊𝖗𝖘 𝖊𝖗𝖆 ]

xxx.

B E S T I Á Ř !

°°••°°••°°••°°••°°
cassiopeia

„Takže tohle je -"

„Banshee, je to posel smrti, nebo také Víla Smrti." Odpověděla mi Rosie, zatímco já jsem si prohlížela obrázek ženy, která měla ústa otevřena dokořán, jakoby právě křičela a její vlasy byli rozházené na všechny strany, jakoby si s nimi hrál vítr.

Bylo už to několik dnů, co jsme se vrátili do našeho posledního ročníku v Bradavicích a Rosie mi ukázala Bestiář, co našla doma. Později jsem zjistila, že jsou v něm snad všechna nadpřirozená stvoření, která existovala. O některých jsem třeba jen zmínkou slyšela, ale jiná mi byla naprosto neznámá. Třeba jako Wendigo. Byla to příšera, která žila u Velkých Jezer a pojídala lidské maso. Prostě kanibal.

„A kdo jsou ti lovci?" Ptala jsem se zvědavě, když jsem došla až na stránku, kde byly vyobrazeni normálně vypadající lidé s kušemi a luky v rukou.

„Lovci jsou lidé, kteří loví všechna nadpřirozená stvoření." Vysvětlila Rosie a ukázala na obrázek ženy s lukem v ruce a toulcem připevněným na zádech. Měla na sobě černé šaty a přes ně tmavě zelenou kápi.

„Nejstarší lovecký rod jsou Venatorovi. První lovec, co kdy existoval byla žena. Její jméno bylo Marie - Jane Venatorová. Legendy říkají, že se stala lovkyní po tom, co zastřelila jediným dřevěným šípem vlkodlaka a on se proměnil v hromádku popela."

„Takže byla něco jako čarodějka?" Podivila jsem se.

„Spíš Zaklínačka." Oponovala Bennettová a ukázala na prášek v jejích rukou.

„Zaklínačka?" Podivila jsem se.

„Lovci byli zároveň i Zaklínači. Mohli ublížit jakékoliv nadpřirozené bytosti, ale ne těm, kteří mohli dělat kouzla. Takže nesměli lovit čarodějky, Zaklínače a Dědice. Za porušení kodexu jim totiž ti na nejvyšších místech udělily trest."

„A jaký trest? Zabili je?" Zeptala jsem se.

„Ne. Něco mnohem horšího. Jako kouzlem, všechny informace, které o lovci kdy existovali jen zmizeli a všichni dělali jako že ho neznají. Pak mu dali jeho poslední šíp a zavřeli ho do kobky. Tam ho nechali do té doby, dokud se nezabil vlastní zbraní." Povzdechla si Rosie a ukázala na obrázek, kde byl jakýsi muž, s šípem v hrudi. Jeho oči byli pevně zavřené, ale i tak jsem mohla vidět, jak se pod nimi vyjímali fialové, až černé kruhy pod očima.

„A kdo je tohle?" Zeptala jsem se, když jsem zalistovala o několik stránek dál a uviděla jsem tam stát dva stejné muže.

„Dvojníci." Vydechla Rosie znepokojeně.

„Ringers." Zašeptala nakonec ke knize a všechen text ze stránek začal mizet. Prázdné, pergamenové strany se pak bez mrknutí oka zaplnili textem. Avšak nebyl to text, který, byl na stránku. Bylo to celá kniha.

„To jsou všichni, kdo kdy byli dvojníci?" Zajímala jsem se a přejela jsem prstem po obličeji ženě, která vypadala povědomě, ale nedokázala jsem si vybavit odkud jsem jí viděla.

„Ano." Přikývla Rosie a otočila o pár stránek dál.

„Vidíš tuhle ženu?" Ukázala prstem na tmavovlasou ženu s čokoládovou pletí a širokým, světle fialovým kloboukem na hlavě.

„Pearl Steelová. Jsem její dvojnice." Prozradila mi Rosie. A opravdu, když jsem se podívala znovu a pořádně, uviděla jsem v té ženě Rosie.

„Takže. . ., každý má dvojníka?"

„Ne, jen nadpřirozená stvoření." Chtěla jsem se zeptat ještě na víc otázek, ale byla jsem přerušena, když se dveře od naší ložnice, kde jsme byli momentálně jen já a Rosie, rozlétli a my jsme mohli vidět velice rozrušenou Marlene.

„Co se děje?" Zvedla se Rosie ihned z postele a vydala se za naší kamarádkou.

„Máme problém." Vydechla blondýnka a pak se zhluboka nadechla. Musela běžet, protože se jí po čele snášel pot a její dech byl přerývavý.

Vyměnili jsme si s Rosie ustarané pohledy, ale pak jsme se vydali za Marlene, která nás vedla přes společenskou místnost až za obraz Buclaté Dámy, po chodbách Brasavického, kamenného, hradu.

Nešli jsme ani pět minut, když jsme se zastavili před ředitelnou. Vchod do ní byl otevřen a z dálky jsem mohla uslyšet několik neznámých, ale i několik známých hlasů.

Marlene neváhala a vyběhla schody po dvou, jak skvělá hráčka famfrpálu je. S Rosie jsme si jen vyměnili nejisté pohledy, ale následovali jsme blondýnku. Ta se zastavila před ředitelnou a několikrát zaklepala na dubové dveře.

„Vstupte!" Ozval se Brumbalův hlas spoza dveří. Marlene tedy otevřela dveře a ihned vstoupila do ředitelovi kanceláře.

Nechala jsem nejdřív vstoupit Rosie, a nakonec jsem práh dveří překročila i já. To co jsem však uviděla mi utvořilo knedlík v krku. Bylo to přesně, jak to říkala Rosie. Čtyři děti, posazené na židlích, u Brumbála v pracovně.

„Pane. . .?" Zašeptala jsem vyjeveně. Na to se dívka, která mohla být tak v našem věku, otočila. Fialové vlasy se jí okolo hlavy myhli jako bič a tvář posetá pihami se mi zaryla do mysli. Její oči byli tak povědomé. Vypadalo to, jako kdyby se za nimi odehrávala nezkrotná bouře šedé a modré. Byla mi tak povědomá. Až tak moc. Nedokázala jsem si však vzpomenout jak.

„Babi?!" Vykřikla překvapeně a dioptrické brýle, které doteď svírala v ruce se rozlomili v půli, zatímco ty moje mi sklouzly dolů po nosu.

U Merlina. . .

My opravdu nemůžeme mít jeden rok klid.