Hopelessly His // h.s. (CZECH TRANSLATION)

VI

Harry

Její oči byly naplněné slzami a připomnělo mi to, jak moc nenávidím, když brečí.

Mé srdce podruhé přestalo bít, když jsem si uvědomil, proč brečela. Ten bezcenný kus hovna se jí dotýkal tak, až mě to znechucovalo, mohl jsem se pozvracet, přímo tady na zasraném místě.

Běžím k nim, Sophiiny oči jsou na mně celou dobu. Prsty obtáčím zezadu kolem jeho krku tak tvrdě, jak jen můžu. Křičí jako malý čurák a házím ho na zem.

Je vysoký, to jo, ale pořád jsem vyšší a navzdory váze, kterou jsem ztratil, jsem pořád silnější.

Proklínám alkohol, ochotu a sílu, která mě přemohla, než kopu do toho chabého člověka na zemi.

Křičí: „Co to, kurva? Vypadni ode mě, ty psychopate!"

Chrchlám a plivu mu do tváře.

„Ty mi říkáš psychopate? Nevíš, jaký psychopat dokážu být, pokud se k ní znovu přiblížíš!"

Znovu do něj kopu, tentokrát do jeho uctivých koulí, doufám, že jsem ho kopl dost tvrdě na to, aby nebyla žádná šance, se by mohl mít děti, jako je on.

Krčí se a znovu křičí: „Co tím, kurva, myslíš? Je to moje holka, můžu se jí dotýkat, jak chci!"

Tuhnu.

Ne, musí lhát. Nebrečela by, kdyby se jí to líbilo a ona jasně brečela.

Neopovažuji se na ni po tomhle vůbec podívat, bojím se, že by mě to zlomilo.

„Tak proč, do prdele, brečela?!" křičím a nedostávám odpověď, krev ve mně vře.

Znovu do něj několikrát kopu, do obličeje, do žeber a opět do koulí, když mě zastavuje jemný dotek na paži.

Tak jemný, že ho sotva cítím, ale procházející elektřina mi jasně říká, že je to ta, kdo si myslím, že je.

Okamžitě přestávám a oddávám se tomu pocitu. Pocitu, po kterém jsem toužil více než po čemkoli jiném a myslel jsem si, že ho znovu už nikdy neucítím.

Ten kretén se přestal hýbat a rozhodl jsem, že je bezpečné se podívat jinam.

Otáčím se ležérně se strachem. Mé oči cestují od ruky, která se mě dotýká, po paži a chci zvracet, když vidím její roztržené triko.

Je tak hubená, tak hubená a všechno je to moje chyba.

Nakonec vzhlížím do její tváře, horké slzy stále stékají po její tváře a aniž bych o tom přemýšlel, natahuji se, abych ty slzy setřel. Naklání se do mé ruky, zavírá pevně oči.

Je tak krásná.

Mám pocit, že mi vybouchne srdce, nemůžu to vydržet. Ovíjím paže kolem jejího malého hubeného těla, držím ji u sebe tak blízko, jak to jen jde a naplno začíná vzlykat.

„Harry," kňučí a musím zavřít oči.

„Šš, je to v pořádku. Jsem to já," šeptám a třese se, drží se jen tak tak.

Podlamují se mi kolena a padám k zemi, mám ji v klíně a je to jako pohádka, je to všechno a nic, když vzpomínky na poslední měsíce bez ní opouštějí mou mysl, jsme to my, chaos dvou lidí.

„Miluje tě. Jen abys to věděl. Pořád tě miluju," šeptá a po líčku mi stéká slza.

Dávám jí pusu na čelo a schovává se do mého krku.

Tato slova mě ovlivňují neskutečným způsobem, chci je vykřičet zpátky, chci je napsat na oblohu, ale místo toho zůstávám tiše.

Vzpomínka na opilé bitky, jak mě týrali ve vězení, všechen ten chlast, co jsem vypil, jak jsem nic necítil, jak jsem nemohl nic dělat a být nic, je to příliš silné a zastavuje to ta slova, aby ze mě vyšla.

Přes takové věci se nedá povznést během minuty a bůh ví, že potřebuji nějaký čas.

Zvedá hlavu, dívá se na mě s takovým smutkem v očích, že mě to ničí, rve mi to moje posrané srdce z hrudi a chci ji utěšit, potřebuji, ale nemůžu.

„Je to v pořádku. Chápu," šeptá a shlíží.

Ne, nerozumíš! Křičím uvnitř. Miluji tě více, než cokoli jiného! Miluji tě tak moc, až mi to zničilo život!

„Potřebuji nějaký čas," říkám místo toho a nepoznávám svůj hlas.

Jednoduše přikyvuje a něžně se ze mě zvedá.

Taky vstávám a otáčím se pryč od ní.

Musím se pohnout HNED teď, než bude zase kurevsky pozdě.

Mám těžké nohy, jako bych je nemohl zvednout a dostat se pryč, od ní, a pak promlouvá.

„Necháš mě tady?" vzlyká zlomeně, měla ve mně naději a uvědomuji si, že jsem nikdy neměl na výběr.

Samozřejmě, že ji nemůžu tady nechat, bylo by to těžší než pro feťáka, který neměl svojí drogu už měsíce, a teď by ji měl ve se stříkačce, namířenou na žílu. A odešel by.

Samozřejmě, že ji tady nenechám.

Otáčím se a kroutím hlavou, dívám se na zmatek v modrých očích přede mnou.

„Omlouvám se," šeptám a beru její ruku do své. „Měl jsem vědět, že snažit se tě opustit, je bezvýznamné. Nemůžu to udělat."

Polyká a její oči se rozšiřují, když si všímá něčeho za mnou.

„Hej! To tam leží na zemi člověk?!" promlouvá mužský hlas na konci uličky a otáčím hlavu za hlasem.

Polda. Nádhera, v tašce mám bilion dolarů.

„Kurva, rychle pryč odsud." Spěchám a zvedám ji do náruče, než může protestovat, a utíkám jako démon k autu, strkám ji dovnitř něžně, jak jen dokážu a uháním pryč.

____________

Nooo, tak se konečně zase viděli! Co na to říkáte? Mně se z toho chtělo hrozně brečet, ale jako asi jsem měla zároveň i radost. Pustila jsem si k tomu nějaké písničky. A prožívala jsem to, jako by se mě to týkalo. Jako bych prožívala stejnou bolest jako oni, jako bych to prožívala s nimi. A taky prožívám. <3

Edited