Hopelessly His // h.s. (CZECH TRANSLATION)

XXVI

„Cože?!" vykřikuji. Doufám, že jsem špatně slyšela.

„Řekl jsem, ať si zabalíš věci, protože se stěhuješ zpátky domů. Nenuť mě to říct znovu," odpovídá táta s lehce zúženýma očima a naštvaným hlasem.

Kroutím hlavou.

„Ne, nestěhuju se zpátky do Missouly. Tohle je teď můj domov. Chci říct, nemůžu se vrátit... Sonio, věděla jsi o tom?" ptám se mé tety, která se pořád na mě odmítá podívat.

Táta vzdychá.

„Říkala, že poslední dny jsi zvracela a brečela a že si myslí, že návrat do Missouly by ti mohl trochu pomoct, víš, kvůli Gemmě a Liamovi," vysvětluje táta.

Nemůžu tomu uvěřit.

„To byl tvůj nápad?" křičím, vstávající. „Jak jsi mohla? Už mě tady nechceš?"

Sonia konečně na mě vzhlíží, ve tváři má omluvný pohled.

„Nevěděla jsem, jak bys reagovala, upřímně jsem si myslela, že by ses ráda nastěhovala zpátky domů."

„Ne! Tohle je teď můj domov, s tebou," pokouším se argumentovat, ale v tátově tváři je jasné, že se už rozhodl a že není šance, jak bych se z tohohle dostala.

„Podívej, Sophie, miluju tě a nesnažím se tě zbavit," říká mi Sonia a jde ke mně. „Vím, že tohle je pro tebe dobré, a poslední dny byly pro mě trochu vyčerpávající. Prosím, řekni mi, že to chápeš."

Páni. Takže jsem se pro ni stala břemenem.

Chci být na ni naštvaná, chci na ni křičet, ale chápu to. Mít puberťačku s problémy v lásce, zvracením a brečením celý den, to je docela vyčerpávající.

Kromě toho, řekla jsem jí, že bych u ní zůstala, dokud se můj život nedostane zpátky do kolejí, ne navždy.

Lehce přikyvuji, shlížející do země.

„Je to v pořádku. Chápu to. Musím se zapsat zpátky do mé školy a všechno."

„O to jsem se už postaral. Už nemusíš chodit do prváku, protože jsi ho v podstatě dokončila a udělala jsi test z matiky. O všechno je postaráno, jen si vezmi věci a můžeme jít," vysvětluje a přikyvuji. Asi bych měla být šťastnější, že jsem prošla, ale o školu se už v tuhle chvíli tolik nestarám.

„A Wolfie? Může s námi bydlet?" ptám se a máma okamžitě přikyvuje, zatímco táta se tváří znechuceně.

„Postavíme mu plot kolem domu a kotec," prohlašuje a přikyvuji. Očekávala jsem tuhle odpověď.

Není to tak, že bych ho nepustila pokaždé dovnitř, co jsem sama.

„Dobře, půjdu si zabalit," říkám, procházející mezi nimi nahoru, zatímco shlížím do země.

Než si to uvědomuji, jsem v autě na cestě zpátky domů, břicho mám plné nervózních motýlků.

Harry

„No tak, chlapče, silněji!" ten čurák, jehož jméno je Arnold McCauley na mě potřetí křičí a přísahám, že přestanu boxovat do pytle a začnu boxovat do něj, pokud brzy nepřestane.

„Boxuju tak kurevsky rychle a tak kurevsky tvrdě, jak jen kurevsky můžu! Probudil jsem se před půlhodinou a bolí mě svaly jako prase. Seru na to, kdo jsi, jestli na mě takhle nepřestaneš ječet, budu mlátit do tebe!" křičím na něj, vztek a naštvání koluje mými žilami.

Mračí se.

„Dělám ti laskavost. Potřebuješ více svalové hmoty a být rychlejší, slyšíš mě? Řvi na mě a nechám tě tady samotného."

Umlčuje mě, ale nepřestávám se na něj hnusně dívat.

Dělá ti laskavost. Dělá ti laskavost. Dělá ti posranou laskavost.

Otáčím se zpátky k pytli a pokračuju v boxování, představuji si v hlavě, že je to Arnold.

„Porotci přijedou za dva týdny podívat se, jestli jsi vhodný pro WBA. Tou dobou potřebuješ dvakrát tak více svalů, jestli chceš, aby zvážili tvůj nástup. Můžou to být mí přátelé, ale to neznamená, že tě takhle pustí dovnitř," vysvětluje a sleduje mě, jak mlátím do pytle.

„Pořád nechápu, proč tohle pro mě děláš," vydechuji, můj dech je ostrý a rychlý.

Vidím, jak vzdychá a sedá si.

„To je jedno. Jen dále buš do té zatracené věci."

A to dělám. Půl dne trávím v posrané posilovně, jdu se jen naobědvat a pak se vracím. Bolí mě končetiny jako nikdy předtím, ale nějak nacházím uvnitř sebe sílu, abych pokračoval.

Uvnitř mě je nějaká malá posraná část, která mi říká, že jestli se dostanu do ligy, mohl bych jednoho dne boxovat v televizi.

Jestli jednoho dne budu boxovat v televizi, mohlo by se mi dostat poznání.

Jestli jednoho dne dojdu k poznání, mohla by si mě všimnout v tisku nebo v médiích a možná by mě chtěla zpátky.

Všechny mé myšlenky mě vedou tím směrem, jsem na sebe nasraný a říkám si, že tohle dělám jen pro sebe, i když bůh ví, že tohle není pravda.

Od prvního dne, co jsem ji poznal, jsem všechno dělal pro ni.

Je další problém, který mě sere. Jestli se dostanu do ligy a do televize a tak, gang nebude mít problém si mě najít.

A co hůř, co když policie najde stopy, že jsem zabil Greysona? Co pak?

Pokud Arnold nemá více kontaktů a není ochoten pomoct zvrácenému loserovi a kriminálníkovi, nevidím cestu z vězení.

A nemůžu se vrátit do vězení. Nemůžu.

Vydechuji a boxuji s ještě větší silou než předtím, vybíjející ze sebe frustraci.

„No tak, chlapče, pojď zvedat nějaká závaží," prohlašuje Arnold a táhne mě od pytle a strká mé k těžkým závažím v rohu posilovny.

Do prdele.

______

Nový díl s novým pozitivnějším já.:)

Jsem z nich všech tak hrozně zmatená a nevím, co se děje. A doufám, že je těhotná! Ne, i když za těchto podmínek by to asi nebylo úplně ideální a dítě nemůže lepit všechno... Och, snad se to všechno dobře vyřeší.:D

Edited