Hopelessly His // h.s. (CZECH TRANSLATION)

IX

Sophia

Protírám si oči, utírám si slzy. Rozvaluju se po celé posteli a pokouším se dát si myšlenky dohromady.

Odešel a zase jsem brečela.

Naštvaná na sebe funím. Ačkoli tentokrát to není jeho chyba, že jsem brečela.

Jasně, odešel, měla bych být šťastná, že zůstal tak dlouho, ale ta naděje ve mně pořád existovala.

Ta naděje byla pošetilá jako dítě.

Zvláště proto, že mě asi nesnáší. Taky bych se nenáviděla, kdybych byla jím.

Otáčím se na bok, dívám se na malou knihovničku, když se mé oči soustřeďují na určitou knihu.

Tess of D'Urbervilles.

Znovu si utírám oči a vstávám, jdu pro mou oblíbenou knížku, kterou jsem nebyla schopná číst od doby, co jsem opustila Harryho.

Pomalu se dotýkám přebalu, utírám z něj prach, než ji vytahuju.

Tak moc mi chyběla, že ji chci obejmout, ale místo toho si zvedám k obličeji a rychle projíždím stránky, když z ní vypadává papírek na zem.

Vzkaz.

Zastavuje se mi srdce. Ten papírek znám.

Tohle byl ten typ vzkazu, které mi Harry dával na narozeniny.

Co to tady dělá? Nemělo by to tady být, všechny jsou v krabičce, kde mám oblíbené věci a vzpomínky.

Pokud... jsem tenhle ještě neviděla.

Pokud není nový.

Rychle se skláním, ale další myšlenka z předešlého vzkazu mě zadržuje.

Co když je tenhle hrozný?

Co když na něm je, jak moc mě nenávidí?

Kroutím hlavou.

Ne, potřebuji si ho přečíst, ať se děje cokoli. Nebudu v klidu, dokud si ho nepřečtu.

Tak ho beru do rukou, pevně zavírám oči, bojím se slov, co na něm jsou.

Vydechuji, zhluboka se nadechuji a pak znovu vydechuji, pomalu otevírám oči a vidím, že opravdu jsem tenhle ještě neviděla.

Mé oči pomalu vstřebávají Harryho písmo.

Ale pokud doufala, že mě nechá označeného inkoustem,

Měla by vědět, že uspěla.

I teď se o ní budu starat

V každé knize, kterou čtu.

Připadá mi, že mi vybouchne srdce, tisknu si vzkaz na hruď, jako by mohl utišit bolest.

Tenhle napsal a nechal mi ho na místě, kde věděl, že bych se jen tak nepodívala, ale koukla bych se tam.

Věděl, že se to stane, že mě u sebe neudrží.

Věděl to.

Tak mi nechal vzkaz.

Sedím na zemi, pořád si ho držím na hrudi, jako bych nemohla uvěřit, že je skutečný.

Nutím své nohy, aby mě odnesly ke stolu, kde mám v šuplíku krabičku se všemi papírky.

Vytahuju ji ven a nechávám vzkazy spadnout na zem kolem mě, přičemž se je pokouším posbírat, abych vytvořila celou báseň.

Voněla knihami a příběhy,

všemi světy, ve kterých žila,

inkoust opustil stránky,

aby našel nový domov v její kůži.

Moc tady nepatřila,

žila život uvnitř své hlavy,

jako by vyklouzla z přikrývek

místo obálky.

A vidím to v jejích očích,

byly hlubší než studna,

byla celá knihovna příběhů,

těch, o které jsem prosil, aby mi řekla.

Když ke mně mluvila, poslouchal jsem,

dobrodružství její mysli,

byla tam taková věc jako magie,

pak to bylo něco, co mohla nalézt.

A její srdce vypadalo vzdáleně,

tam, kde její oči nikdy nedohlédly,

chodila po slovech na místa,

kde její dvě nohy nikdy nebyly.

Budou to roky, co se odstěhovala,

a nebudeme v kontaktu,

takže její paměť bude celá vybledlá

jako kniha, kterou jsem příliš četl.

Ale pokud doufala, že mě nechá označeného inkoustem,

měla by vědět, že uspěla,

i teď se o ní budu starat,

v každé knize, kterou čtu.

Sedím tady celou věčnost, nehýbu se, mé emoce si ze mě berou to nejlepší, dokud si na něco nevzpomínám.

Zadní část, co když je něco na zadní straně.

Otáčím vzkaz rychlostí světla.

Jak jsem si myslela, vzadu je černé písmo

Bez ohledu kdy,

Bez ohledu kde,

Bez ohledu jak,

Nemysli si,

Že tě nemiluju.

Lapám po dechu.

Věděl to.

Věděl, že to možná nebude schopný říct nahlas, tak mi to napsal.

Zadrhuje se mi dech v krku a usmívám se jako už dlouho ne.

Pořád mě miluje.

Dívám se na okno, abych viděla, že slunce už zachází a trhám hlavou ke dveřím, když slyším zvonek.

Kroky dole mi říkají, že Sonia šla otevřít a běžím dolu, když slyším zvuk hlasu člověka u dveří.

Harry.

Jeho oči jsou vykulené, když mě vidí utíkat po schodech jako blázna do jeho náruče, i tak mě dokáže chytnout a obejmout mě.

„Dobře," mumlá rychle Sonia a bere si klíče. „Nechám vás." A odchází rychle, zavírající za sebou dveře.

„Našla jsem to." Vzlykám mu do krku. „Našla jsem ten vzkaz."

Napíná se a zastrkuje mi vlasy za ucho.

„Našla, teď?"

Přikyvuji.

„Moc tě miluju," říkám mu.

„Šš, zlato," vrká na mě. „Taky tě miluju. Víš, že jo."

Jeho paže kolem mě jsou jako štít a s jeho rty na svých se znovu cítím úplná.

____________

Nejsem básník, takže se omlouvám, že se to nerýmuje, ale význam to splňuje.:D 

Jinak musím říct, zase spolu. Všechno začíná být dokonalé.  

Edited