Hopelessly His // h.s. (CZECH TRANSLATION)

XXVIII

Chvíli na ni zírám, slova se mi rozléhají myslí, dokud mi nedochází jejich význam a pak se směju.

Směju se jí přímo do obličeje, nekontrolovatelným smíchem se mé tělo třese.

„Ne, doktorko, já... nemůžu být těhotná. Je mi teprve sedmnáct," říkám skrze smích.

„Jsem ráda, že vám to připadá směšné, Sophie. Jsem si jistá, že rodičům nebude."

Můj smích se nad jejími slovy tlumí.

„Jste si jistá?" ptám se jí a krčí rameny. „Všechny symptomy tomu nasvědčují. Jistě to budu vědět až po návštěvě gynekologa, ale upřímně, je malá šance, že by ve vás bylo něco jiného než miminko. Teď..."

Její slova ztrácejí význam, když ke mně mluví, můj mozek neregistruje to, co říká.

Jsem těhotná?

Ne, nemůžu být, já a Harry jsme vždycky použili ochranu...

Lapám po dechu.

O můj bože!

Vzpomínky, jak jsme se naposledy milovali, než jsme odjeli do Evropy, poté, co mi řekl, co udělal, naplňují mou mysl s šokující informací.

Nepoužili jsme kondom.

Nepoužili jsme kondom.

Všechna krev mi mizí z obličeje.

„O můj bože," šeptám, zakrývající si pusu dlaní. „Co budu dělat?"

Doktorka mi věnuje soucitný pohled.

„Jsi pořád mladá, Sophie. Víš, znám skvělé doktory, kteří odvedli spoustu potratů a jsou vysoce profesionální..."

Přerušila jsem ji kroucením hlavy.

„Ne... Nikdy bych nedokázala zabít své dítě." Koušu se do rtu, dýchající zhluboka.

„Byl to jen návrh, je ti jen sedmnáct." Krčí rameny a okamžitě malá část mého mozku nebo možná duše, ji považuje jako hrozbu.

Mluví o potratu.

Navrhuje, abych zabila své dítě.

Neuvěřitelně se cítím najednou velmi ochranitelsky, co se týče malého plodu, který ve mně roste.

„Děkuji vám za pomoc, doktorko." Nuceně se usmívám a vstávám vydávající se ke dveřím.

„Musíš navštívit gynekologa!" říká, když za sebou zavírám dveře.

Mé oči ihned nacházejí mámu, dívá se na mě znepokojeně.

Jak jí to řeknu?

Spěchá ke mně, natahující paže ke mně a instinktivně si zakrývám břicho.

Máma si nevšímá naznačujícího pohybu a objímá mě.

„Trvalo to docela dlouho," říká mi do ucha a vzdychám.

„Mami, miluji tě, ale můžeš, prosím, přestat dělat scény. Jsem v pořádku." Trochu. Měla jsem nechráněný sex s mužem, kvůli kterého mě táta vyhodil z domu a teď jsem v sedmnácti těhotná. Ou, a než jsme měli sex, řekl mi, že někoho zabil a teď je na útěku před policií a gangem, bůh ví, kde.

„Nic se se mnou neděje."

Mračí se.

„Co ti teda je? Nemůžeš mi říkat, že jsi každé ráno zvracela jen tak."

Vzdychám.

„Nemůžu ti to tady říct."

Mračí se ještě více.

„Proč ne?"

„Protože nemůžu, mami," říkám a jdu k východu.

„Ne, Sophie, můžeš a řekneš. Zasloužím si vědět, co se s tebou děje?" bere mě za ruku, když vycházím z nemocnice.

Vzhlížím na ní s prosebnýma očima, žádám ji, aby to nedělala tady, ale nebere to.

Chápu ji; chovala bych se stejně, kdyby šlo o mou dceru.

Do prdele. Za pár měsíců budu mít dítě.

Koušu se do rtu a shlížím k zemi.

„Jsem těhotná," šeptám, tak tiše, že to možná ani neslyší, ale vím, že jo, když pouští mou ruku, jako by pálila.

„Cože?" šeptá, všude ve tváři má šok.

Do očí se mi při její reakci hrnou slzy. Musí být mnou znechucená.

„Jsem těhotná, mami," opakuji, ignorující velký knedlík v krku.

„Je ti sedmnáct, Sophie," šeptá. „Máš před sebou celý život."

„Já vím," šeptám.

Zhluboka se nadechuje.

„Pojď, zajdeme si na kafe, musíme to probrat a přijítna něco, než na to přijde táta," rozhoduje a jdeme k autu.

________

No UPS. Jako, kdyby její tata nebyl takový debil, tak bych se možná i na to miminko jako hodně těšila?

Já, kdybych teď byla těhotná, třeba, jo, tak... Už bych to neviděla tak, že bych si zkazila život nebo že se to nemělo stát nebo takové věci. Jelikož jsem ho vyloženě nechtěla.

Ale být to v takovém věku, jako je Sophia, nebylo by to to pravé ořechové, ale co člověk už v takové situaci nadělá, že?

A hlavně ta doktorka, wtf, taková pizda...

Edited