Hopelessly His // h.s. (CZECH TRANSLATION)

XXXIV

Sophie

Je vtipné, jak život funguje. Všechno okolo a uvnitř vás vždycky dělá, co může, abyste nikdy neměli vše.

Vždycky něco chybí, kousek puzzle, odpověď.

Osoba.

Vzdychám, pokládám si ruce na bříško, jako jsem to dneska udělala snad už stokrát. Bledost mých rukou kontrastuje s tmavě modrým trikem, které mám na sobě, a černými kalhoty.

Lidé kolem mě spěchají sem a tam, všichni mají něco na práci a nikdo nemá čas střelit pohledem po holce, jejíž život se znovu rozpůlil.

Abych byla upřímná, asi bych byla nejšťastnějším člověkem na světe, bez ohledu na svůj věk, kdyby tady byl se mnou.

Držel mě za ruku, přičemž bychom hledali věci pro miminko v místním obchodě.

Pokládal by mi ruce na bříško a jemně by ho hladil, šeptající tomu malému uvnitř.

Jel by do obchodu ve dvě ráno, protože bych najednou měla chuť na melouny nebo něco.

Byl by se mnou u porodu a byl by první člověk, kdo by držel naše dítě, usmíval se na něj a dovolil mu držet jeho ukazováček v droboučkých prstíčkách.

Vybrali bychom pro ten uzlíček radosti jméno.

Utírající si slzu, které mi sklouzla, vstávám a rozhoduji se jít za mámou, protože už jsem měla dost čekání. Jsme v obchoďáku, protože máma potřebovala koupit věci na oběd a je to blízko gynekologii.

Není pochyb, že jsem těhotná, prošla jsem všemi vyšetřeními a doktorka potvrdila předešlé podezření doktorky.

Rozhlížím se po obchoďáku a chystám se vejít do obchodu, když mě zastavuje známka tmavě karamelových očí a černých vlasů.

Zayn.

Ale ne.

Dívá se na mě a poznání rožíná jeho oči a pálivá vzpomínka mnou projíždí.

„Chystala ses mě opustit a ani jsi mi to neřekla," obviňuje mě Harry, oči má skelné.

„Jak jsi-." Láme se mi hlas.

„Zayn," říká a z plic mi mizí veškerý vzduch. „Musel jsem to zjistit od něj. Od zasraného Zayna."

Bez další vteřiny se otáčím a rychle od něj odcházím, rozhodující se počkat na mámu v autě nebo někde, kde není ten muž, který mě zradil.

Pravda, měl pravdu, že to Harry musí vědět, ale měl mě nechat, abych mu to řekla.

„Sophie! Počkej!" křičí na mě a slyším ho blíže, takže zrychluji, když najednou stojí přede mnou, zastavuje mě položením rukou na má ramena. „Počkej, Sophie, co tady děláš?"

„Pusť mě," říkám tiše, shlížející na své nohy.

Nepouští mě.

„Proč? Děje se něco? Sophie, odpověz mi." Tlačí na mě a odtrhávám jeho ruce.

Dívám se mu přímo do očí.

„Neměl jsi žádné právo udělat to, co jsi udělal, Zayne. Já jsem mu to měla říct."

Polyká, shlíží na nohy a nic neříká, takže kolem něj procházím a jdu pryč, jen aby mě znovu zastavil.

„Podívej, omlouvám se, Sophie, já jen, nevím, proč jsem to udělal, ale odpusť mi, prosím. Neuvědomil jsem si, že budeš tak zraněná," říká a převracím oči.

„Nelži mi, Zayne. Jak sis nemohl uvědomit, že bud zraněná? Je to ta nejjasnější věc," odpovídám, pomalu ho mám dost.

„Dobře, máš pravdu, ale taky děláš chyby, ne?" ptá se se zvednutým obočím a vyčerpaně vzdychám. Musím to přiznat, má pravdu.

„Ano, dělám, ale to neznamená, že jsi udělal správnou věc," říkám a kouše se do rtu, shlížející na nohy.

„Opravdu je mi to líto, Sophie," omlouvá se znovu. „Kde je Harry?" ptá se a tahle otázka je až příliš blízko domov.

Uvnitř skučím, když říkám: „Tady ne."

Lehce překvapeně zvedá obočí.

„Ne? Tak kde je?"

„V Evropě," odpovídám a zvedá obočí ještě více.

„Proč?"

Krčím rameny.

„Musel odjet."

„Takže... Vy dva jste skončili?" ptá se a polykám.

„Ano," vydechuji.

Nenávidím, jak se jeho oči rozzařují nad mou odpovědí.

„Páni. To je...," breptá. „Podívej, řekl jsem, že je mi to líto, ale upřímně, není." Krčí rameny a falešně se usmívám.

„Jo, chápu." Chápu, ale to pořád neznamená, že se mi to líbí.

Začínám se otáčet na podpatku.

„Musím jít, Zayne," říkám, chci se od něj dostat co nejdřív.

„Dobře, ale jestli chceš, můžeme jít na kafe nebo něco, až budeš mít čas," žádá s nadějí v očích.

Zatraceně.

„Nevím..."

„Proboha. Bývali jsme přátelé, pamatuješ?" říká a přikyvuji.

„Jo," pravím a usmívá se, odhalující bílé zuby.

„Zavolám ti později, dobře?" říká, nedává mi možnost ho odmítnout.

„Fajn." Usmívám se a konečně se otáčím. „Ahoj, Zayne."

„Ahoj, Sophie." Mává a pak odchází a nemůžu být šťastnější.

Proč jsem musela souhlasit, že se s ním zase sejdu?

Je tak smutné, jak čas mění tolik věcí.

Než jsem u auta, zvoní mi mobil.

Skuhrám, myslím si, že je to Zayn, ale když se dívám na volajícího, vidím, že je to Gemma.

Hned, jak odpovídám, říká: „To musíš vidět."

_________

Co si myslíte, že bude chtít Gemma Sophii ukázat? A musíte to uhodnout, i kdybyste nechtěli.:D 

Můžu říct, že teď se to bude pěkně zase rozjíždět, drámo, drámo, drámo.

Vím, že je po víkendu a je pondělí, ale už potřebuji volno...

Edited