Hopelessly His // h.s. (CZECH TRANSLATION)

XXVII

Sophie

Dalších pár týdnů utíká pomalu. Většinu času trávím doma, dívám se na televizní show a mazlím se s Wolfiem.

Kotec a plot nemají k začátku stavení ani blízko, takže je se mnou uvnitř celou dobu a nemůžu být šťastnější. Je to můj nejlepší přítel a nevyměnila bych ho za nic na světě.

Gemma a Liam byli šťastní, že jsem zpátky, ale nemohla jsem pomoct pocitu, že mi připadali jako by se vrátila nějaká zátěž.

Později jsem se cítila hodně jako zátěž; doufám, že je to jen moje představa.

Cítila jsem se lépe; pořád uvnitř mě je prázdné místo, křičící po Harryho přítomnosti, ale nebylo to tak špatné; přestala jsem zvracet druhý den, co jsem se vrátila domů. Možná návrat do Missouly byl pro mě dobrý.

Neříkala jsem už domov. Ztratila jsem domov, když jsem ztratila jej.

Jo, hádám, že byste mohli říct, že jsem chvíli byla bezdomovec.

Pořád se věci zlepšovaly.

Dokud to znovu nezačalo.

Po dvou týdnech doma se zvracení vrátilo. Každé ráno jsem spěchala do koupelny a vyprázdnila jsem si žaludek. Máma si dělala obavy a já jsem měla ještě větší.

Co se mi děje? Jsem smutná, ale ne jako dříve, ne dost, abych zvracela.

„Musíme jít k doktorovi," rozhoduje máma, ruce má vbok, když sleduje, jak znovu zvracím potřetí za ráno.

Kroutím hlavou.

„Ne, jsem si jistá, že budu v pohodě. Jenom jsem chytila bacil nebo něco, za pár dní to přejde. Nemusíš si dělat strach."

„Rozhodně ne. Tohle není normální. Můžeš být vážně nemocná. Jedeme," prohlašuje a vzdychám, necítím se dost dobře na větší hádku.

Má pravdu. Něco by mi mohlo být.

Neznamená to, že chci jít k doktorovi.

„Tady, nech mě ti pomoct," nabízí máma a sklání se ke mně. Utírá mi pusu a zastrkuje mi vlasy za ucho. „Bůh ví, že se s tebou něco děje. Jsi všechno, co mám."

„Jsem v pohodě, mami, jsem si jistá, že je to jen chřipka nebo něco." Usmívám se na ni a objímá mě, přikyvující hlavou.

„Jo, dobře, je nejlepší, abychom to nepodcenili. Běž se obléknout, počkám na tebe v kuchyni." Něžně mě postrčila k mému pokoji, když jsem vstala.

Pořád jsem si úplně nezvykla na můj starý pokoj; koneckonců, žila jsem se Soniou více než v tomhle domě.

Vzdychající se prohrabuji oblečením v šatníku, hodně toho mám velké, ztratila jsem za posledních dní váhu kvůli tomu zvracení, myslím.

Rozhoduji se pro jednoduché fialkové triko a roztrhané džíny, trochu upnuté na můj vkus, ale moje oblíbené džíny jsou špinavé, takže to musí být tyhle.

Makeup není možný; zrovna jsem zvracela a cítím se jako hovno. Ani náhodou nevynaložím úsilí do toho, jak teď vypadám.

„Jsi hotová?" křičí máma zezdola a odpovídám s rychlým jo, pak jdu dolů.

Nervózně na mě čeká u schodů, sleduje mě.

„Volala jsem tvojí doktorce, ví, že přijedeme."

Přikyvuji.

„Dobře."

A pak jedeme. Máma mi nedovoluje řídit, nutí mě sednout si vedle ní, zatímco ona řídí tak strašně jako obvykle, kromě toho, že tentokrát je to horší, protože je nervózní.

„Jestli budeš takhle řídit, nemusíš se už o mé zdraví obávat, protože takhle do nemocnice nedojedu ani živá," říkám jí a věnuje mi rychlý pohled.

„Zmlkni," říká mi a uchechtnu se.

Čekárna je plná očividně nemocnými lidmi a okamžitě se cítím špatně, že jsme tady. Nejsem nemocní jako tihle lidé a akorát budou čekat déle.

„Pojď, posaď se," říká mi máma, strkající mě k prázdným židlím.

„Opravdu to musíme dělat?" stěžuju si, obdržující další pohled.

„Rozhodně. Ví, že přijedeme, takže už se nemůžeme vrátit."

*O třicet minut později*

„Tak mi řekni, co se děje," říká doktorka Mayerová, když si sedám na židli za stolem.

„No, nic mi není, myslím, ale každé ráno zvracím. Je to asi jenom chřipka nebo něco," říkám a usmívám se na ni, sledující, jak zvedá obočí.

„Každé ráno?" ptá se a přikyvuji. „A cítíš lehkou nevolnost?"

Přemýšlím o tom.

„Ano, někdy, ale ne moc."

„A co měsíčky?" ptá se.

Mračím se. Co s mými měsíčky?

„To je v pořádku, dostala jsem je..." Přemýšlím o tom a mračím se, když si uvědomuji, že mám trochu zpoždění. „Měla jsem je dostat před týdnem a půl."

Doktorka vzdychá, pokládá papíry na stůl a opírá se o židli se zkříženými pažemi.

„Kolik ti je, Sophie?"

Usmívám se.

„Je mi sedmnáct."

Zavírá oči a polyká.

„A máš přítele?"

Proč potřebuje vědět, jestli mám vztah?

„No, teď ne," mumlám.

„Ale měla jsi ne tak dávno?"

Koušu se do rtu.

„No, nebyl to úplně přítel...," breptám. Tohle nemusí vědět.

„Co se se mnou děje, doktorko?"

Špulí rty, nadechující se.

„Sophie, obávám se, že jsi měla pravdu. Nic s tebou není, jsi naprosto v pořádku. Jen jsi těhotná."

______

Tak všem nám to bylo jasné, žejo. A víte, proč se to stalo? Protože jsme si to přáli, takové jsme košťata. Určitě je tady někdo spokojený a někdo ne. 

A myslím si, že kdyby u toho seděl Harry, tvářil by se nějak takto.:DD

:DDDDDDDDDDDDDDDDDDD

No, takže co na to říkáte? Pěkný průser... Tak dlouho zvracela, až je z toho dítě. 

Edited