Hopelessly His // h.s. (CZECH TRANSLATION)

XVII

Sophia

„Harry? Je to krvavá skvrna?" ptám se ho znovu kvůli jeho nedostatečné odpovědi.

Zdálo se, že naprosto ztuhnul, jen se na mě díval s pusou dokořán a okamžitě jsem věděla, že to byla krev.

Sakra, co provedl?

Polykám, mé ruce se začínají chvět lehkou panikou při tom, co mi všechno probíhá hlavou. Mohl se dostat do rvačky, nejspíše a buď je to jeho nebo někoho jiného krev. Mohl spadnout a ublížit si.

Teoreticky mohl někoho zabít, ale nemůže to být tak zlé.

„Ne, je to kečup," promlouvá nakonec a opírám si hlavu o ruce, vzdychající. Musí to být špatné, když mi lže.

„Co jsi provedl, Harry?" ptám se a věnuje mi falešný zmatený pohled.

„Pocintal jsem si kečupem triko?" napodobuje mě a škaredě se na něj dívám, vstávám od stolu, vydávající se k východu.

Pokud je něco, co mě nasere, jsou to jeho lži.

Slyším odsouvání jeho židle, načež za mnou spěchá a pak cítím ruku na mé paži, otáčí mě.

Odtahuju od něj paži.

„Nech mě být. Můžeš se vrátit, až mi přestaneš lhát." Dívám se na něj škaredě, otáčím se a odcházím.

Následuje mě do auta. Normálně bych s ním nejela, ale jsem dost chytrá na to, abych věděla, že jsem příliš líná jít zpátky do školy pěšky, takže se nehádám.

Jsem celou cestu ticho a Harry začíná vzdychat, dívající se na mou reakci. Zůstávám tiše.

„Nemůžu uvěřit, že jsi na mě zase naštvaná. Proč jsi na mě, kurva, vždycky nasraná?" skuhrá a převracím oči, zůstávající tiše.

Ne. Nedostane ode mě žádnou reakci.

„Jsi tak otravná."

Soustředím se na budovy venku, abych na něj neřvala.

Nemůžu ale zůstat tiše navždy, když projíždí kolem mé školy. Otáčím se na něj s vykulenýma očima a pusou dokořán. Ruce vyhazuji do vzduchu.

„Co to, sakra? Zastav!" křičím, ale neodpovídá mi, jako já jemu před několika okamžiky. „Jsi hluchý! Zastav! Mám školu!" obrací oči v sloup a zapíná rádio, mířící dál od mé školy, načež jen sedím, chci jej vytahat za vlasy a oholit mu obočí. „Nemůžu zmeškat školu, Harry, jsi pitomý!" křičím, ale jen zesiluje rádio a natahuji se, abych jej vypla. „Vezmi mě zpátky," naléhám.

„Ne," štěká.

„Hned!" nutím svůj hlas, aby byl tak naléhající, jak je to jen možné, ale jen mě ignoruje. Na vteřinu zvažuji možnost, že bych vyskočila z auta, ale jedeme moc rychle pro mou nešikovnost, abych přežila pád.

„Nenávidím tě!" křičím na něj a chrochtá.

„Tak to ne."

„Ano, nenávidím! Kam nás bereš?" ptám se jej, zvědavá nad jeho dramatickým krokem.

„Nevím. Někde pryč z města," odpovídá.

„Nemám žádné věci. Nevím, jestli jsem prošla testem. Víš, že mi pořád zbývají dva týdny školy," říkám a vzdychá.

„Asi jsi prošla. Nemusíš se vracet do školy, protože máš všechny známky, které potřebuješ. Koupíme všechny hovna, co bys asi tak mohla potřebovat," říká převracející oči.

„No, nemůžu odejít takhle!" pokouším se ho přimět, aby viděl, jak je to hloupé.

„Ou, vážně? A mohla jsi mě takhle opustit?" prská a chvíli na něj zírám, než se zarážím do sedadla, dívající se zpět ven. Má pravdu, vím, že má a nenávidím to. Hodně to nenávidím.

Zůstávám tiše, o všem přemýšlím, má mysl je naplněna nezodpovězenými otázkami. Co se v noci stalo? Proč má pocit, že musí odjet? Kam jedeme? Jak dlouho plánuje tam zůstat? Jaká je ta lež, kterou přede mnou schovává?

O hodinu později zastavuje u benzínky, když jsme pryč ze Spokane, ale všímám si, že nejede ve směru Missouly. Jedeme ve směru Seattlu.

„Chceš něco na jídlo nebo na pití? Nebo musíš čůrat?" ptá se, když zastavuje.

„Dám si kávu a musím čůrat, ano," odpovídám, vystupující z auta.

„Dobře, zajdu ti pro kafe a počkám tady, dobře? Nedělej nic hloupého." Věnuje mi varovný pohled a na vteřinu se cítím, jako by mě unesl.

„Jo, jo," říkám a vydávám se na toalety, přemýšlející o tom, jestli bych se tam měla zamknout nebo utéct, než jsem si uvědomila, jak blbé myšlenky to jsou.

Miluji Harryho, i když se chová trochu šíleně. Bez ohledu na to, co udělal, musím tady být pro něj a čekat, až ta šílenost pomine, protože jej miluju.

Dokončila jsem potřebu a vrátila jsem se k autu, kde na mě čekal s kelímkem kávy v ruce.

„Připravený na cestu?" ptám se, dívá se na mě a přikyvuje.

„Jo a ty?"

Přikyvuji a beru si kávu, naklánějící se k němu a kradoucí si polibek z jeho rtu, překvapující jej.

„Pojedeme, dobře?" ptám se a přikyvuje, malý úsměv pohrává na jeho rtech.

„Dobře."

_________________

Víte, kam mě tento díl zanesl? Přesně přímo do příběhu When the heart wants what it wants.:D Jinak... Harry to zase vyřešil podle sebe.:D A jak by řekla má bývalá dobrá kamarádka, na kterou ráda vzpomínám. "Zatloukat, zatloukat, zatloukat." :DDD

Edited