Hopelessly His // h.s. (CZECH TRANSLATION)

XXXIX

Harry zastavuje u prvního hotelu, který vidí, pořád docela daleko od civilizace.

„Nejedeme domů?" ptám se ho a kroutí hlavou.

„Ne. Hrozně s tebou potřebuji pár dní o samotě a být pryč od toho, co se z mého života stalo." Vzdychá a zajíždí si rukou do vlasů.

„Takže je to pravda? Celá ta věc s boxováním?" ptám se ho a přikyvuje.

„Jo, ale promluvíme si o tom později. Pojďme se podívat dovnitř, dobře?" dívá se na mě a zvedá obočí nad mým nepříjemným výrazem. „Co?"

„No, um... potřebuju oblečení."

Rychle si mě prohlíží a tiše nadává.

„Pravda. Najdeme rychle obchod nebo něco."

Za patnáct minut jsme jeden našli. Není to sice Forever 21 nebo tak, ale když mám kalhoty a tričko, jsem v pohodě. Harry si na sebe rychle hodil bundu a zapnul si ji, takže nechodil kolem bez trička, pak se otočil ke mně.

„Hned budu zpátky," slibuje a dává mi na hlavu rychlou pusu. „Moc jsi mi chyběla, víš. Může to znít špatně, ale jsem docela rád, že ses dostala do takové šlamastiky, protože kdyby ne, nebyl bych tady s tebou." Jeho zelené oči zírají přímo do mých a ztrácím slova, jen se červenám a lehce se usmívám.

„Pospěš si," šeptám a přikyvuje, opouštějící auto, pak mě uvnitř zamyká.

Sleduji, jak jde k obchodu, jeho chůze je ta nejsebevědomější věc, kterou jsem kdy viděla.

Vlasy má trochu rozcuchané a doufám, že jeho kariéra nezanechá na nich stopu.

Vzdychám, opírám si hlavu o sedačku. Hrozně moc doufám, že je miminko v pořádku: musím jít k doktorovi, abych se ujistila.

Je to hrozná myšlenka, ale kdo ví, do dělali, zatímco jsem byla v bezvědomí.

A ještě horší myšlenka, jak to řeknu Harrymu; nemám na výběr, protože všichni měli pravdu; není pochyb, že si to zaslouží vědět. Ten nápad, že bych mu to neřekla, mě napadl, protože bychom se nikdy znovu neviděli. A teď jsme tady, nejsem si jistá, kam nás to zavede.

Technicky, když gang už není problém a ta věc se zabíjením je vyřešená, znovu bychom mohli být spolu; to je věc, kterou chci nejvíce.

Na druhou stranu, zajímá mě, jak dlouho nám bude trvat, než se znovu rozejdeme. A teď jsem těhotná. Nemůžeme tohle dělat, když čekáme dítě.

„Tady, obleč si to." Přerušuje Harry mé myšleny a skoro vyskakuji z kůže.

„Vyděsil jsi mě!" obviňuji ho a Harry zvedá ruce do vzduchu.

„Promiň. Neuvědomil jsem si, že jsi mě neslyšela," omlouvá se s uchechtnutím.

„Nebuď tak šťastný, že jsi mě vyděsil." Mračím se na něj a beru si od něj oblečení, krčí rameny, jeho úsměv je ještě větší.

„Nemůžu tomu pomoct. Jsi tak roztomilá, když se snažíš být naštvaná," říká, drchlící mi vlasy a škaredě se na něj dívám.

„Ha, ha, ha. Jak vtipné," říkám, převracející oči a směje se.

„Obleč si kalhoty, zlato. Umírám hlady. Doufám, že v hotelu bude oběd nebo něco," povídá a odjíždíme k hotelu.

Oblíkám si žlutý komplet, který mi Harry koupil. Vypadá to strašně, ale beru to, co je.

„Pojedeme do města nebo někde, takže si koupím více oblečení, pokud tady na pár dní zůstaneme, prosím," žádám ho a přikyvuje. „Jasně. Jen si nejsem jistý, jestli tihle lidé vědí, co město je."

O deset minut později stojíme před hotelem.

Nebo podkroví, to by sedělo na Christiana Greye.

„O můj bože," šeptám, dívající se na luxusní prostor, ve kterém jsem kdy byla, pak utíkám k velké posteli a skáču do ní po zádech.

Harry se mi chechtá a jde k posteli.

„Tohle místo je docela pěkné. Nemůžu se dočkat, až uvidíš můj nový byt v Londýně." Usmívá se. „Chci říct, náš byt v Londýně, budeš tam se mnou."

Zhluboka se nadechuji a věnuji mu malý úsměv.

„To je velké téma, které musíme probrat."

Sedá si na postel a zastrkuje mi vlasy za ucho.

„To je. A můžu říct závěr. Stěhuješ se ke mně do Londýna," říká hlasem, který se nechce hádat.

Doufám, že pořád to takhle budeš cítit, až se dozvíš o našem miminku. Říkám mu v duchu.

„Půjdeme se nejdřív najíst, dobře? Nejedla jsem dva dny, pamatuješ?" říkám a zní to trochu hrozně, docela je to se vzrušením pochopitelné.

Jediná věc, o kterou se bojím, je dítě.

V Harryho hlavě se při mých slovech musí spustit alarm, protože nadává a okamžitě je na nohou, zvedá mě do náruče a doslova utíká k výtahu.

„No tak. Bylo by rychlejší, když poutíkám po schodech, kdyby tady nějaké schody byly," mumlá si pro sebe a o vteřinu později se výtah otevírá.

Vchází do něj a mačka tlačítko dolů.

„Harry, není to tak špatné, jak to zní, přísahám. Jen se bojím kvůli-..."

Sakra.

Věnuje mi vtipný pohled.

„Kvůli?"

A ještě jednou sakra. Jak se z tohohle dostanu?

__________

Myslíte si, že se z toho Sophia vykecá??

#depresivnipondeli

Edited