Hopelessly His // h.s. (CZECH TRANSLATION)

XXXVII

Sophia

Strach.

Nikdy opravdu nevíte, co to je strach, bát se smrti, i když si myslíte, že víte.

Vždycky je nějaký smysl, racionální myšlenka, který vás trochu uklidní, protože nějak víte, že všechno bude v pořádku; když jdete v noci domů a vidíte něco, jak se pohybuje ve stínech, víte, že je to asi jen vaše představivost.

Mohlo by to být, když jdete po mostě a stojíte moc u kraje, strach, naplní vás strach, protože jestli přepadnete, zemřete; ačkoli víte, že nepřepadnete.

Alespoň tak jsem si to říkala.

Lidé jsou naučeni, aby uklidňovali sami sebe, když se bojí, a říkají si všechno je v pohodě tak moc, že když se dostanou do opravdového nebezpečí, neví, co dělat, ale ví, že ta kravina „všechno bude v pohodě" je falešná.

Využijme tuhle situaci jako příklad.

Před patnácti minutami jsem se probudila v nějakém vězení, v temné místnosti s velmi malým oknem, přivázaná k posteli.

Nahá.

Cítím, že je moje mysl trochu oblbnutá, možná z velkého množství adrenalinu v mých žilách, možná ze šoku, ale jen v tuhle chvíli vím, že se bojím.

Jako nikdy předtím.

Zvuk kroků scházejících po schodech za dveřmi a rychle se přibližujících mě jen tlačí dále do přemáhajícího strachu, strachu, který bych nikdy nedokázala popsat.

Neuvěřitelně známá postava vchází dovnitř.

„Ale, ale, ale, podívejme, kdo se konečně vzbudil. Myslel jsem si, že jsem tě zabil, ale hádám, že jsem ti podržel chloroform u nosu trochu déle. Promiň. No, dva dny spánku ještě nikoho nezabily, ne?" krčí Tom rameny a mé dýchání je mělké.

To je ten člověk, se kterým jsem se líbávala v pohodlí své postele.

„Proč jsem tady?" šeptám a tlačím si jazyk proti puse.

„Nevím, jestli bych ti to měl říct. Nevím, jestli si to zasloužíš. Věř tomu nebo ne, docela jsi mi ublížila, slečinko," říká a s hrůzou na něj zírám, jeho osobnost je naprosto jiná.

„Jako bych tomu věřila," šeptám si pro sebe, zvedá obočí.

„Promiň? Neslyšel jsem to."

Neodpovídám a vzdychá, sedá si na zaprášenou židli v rohu místnosti.

„Podívej, musela jsi vědět, že to přijde. Bylo by od tebe neuvěřitelně idiotské, pokud jsi to neviděla přicházet. Ačkoli vzhledem ke tvému chování a rozhodnutí jít domů, zatímco venku byla skoro tma, řekl bych, žes to nečekala," mumlá.

Zubící se jde blíže a pokouším se odtáhnout, ale nemůžu kvůli řetězům okolo kotníků.

„To od tebe bylo pitomé." Chechtá se falešně a tahá mě za nohy, polykám a rychle se modlím k bohu, aby to brzy skončilo.

„Můžeš mi, prosím, říct, proč jsem tady?" šeptám a ihned mě přerušuje.

„Ještě jsem nedomluvil!" ječí na mě a zavírám oči.

„Jsi moje bývalá přítelkyně, Sophie, a víš, proč, že? Nebo ti tvůj čurák k ničemu, nebo co pro tebe teď je, nic neřekl?" ptá se a nepokouším se odpovědět, takže to bere jako výzvu, aby pokračoval.

Co si pamatuji, nic mi o tom neřekl.

„Taky jsem v gangu, Sophie, a měl jsem tě hlídat, abych se ujistil, že nebudeš roztrubovat informace, které o nás víš, to je jediný důvod, proč náš vztah existoval. Nikdy ses mi nelíbila. N-I-K-D-Y. Musím přiznat, že vypadáš docela sexy, kdybys byla méně kňouravá a svárlivá, dalo by se s tebou chodit." Znovu krčí rameny a ignoruji bodavou bolest v krku.

„Každopádně," pokračoval. „Tvůj Harry něco před pár týdny udělal, něco, z čeho v gangu vypukl chaos. Zabil Greysona, jsem si jistý, že ti o tom řekl. No, když zabiješ vůdce gangu, tak trochu s ním zabiješ část gangu, protože teď je všechno v prdeli a nikdo z nás nevydělává peníze, co hůř, přišly nám výhružky smrti od všech kvůli nedokončeným obchodům. Lidé dokáží být smrtící, když dojde na peníze," zdůrazňuje příliš mnoho slov.

Vzdychá, házející ruce do vzduchu a pak je nechává spadnout podél těla, vypadá ještě šíleněji.

„Podívej, dneska se cítím velmi štědře a odpovím ti na otázku i přes tvou posranou osobnost. Bude to vypadat dobře, když dokončím příběh."

Pořád se zubí a zdůrazňuje slova, ale hlavně jeho šílené chování mě dělá desetkrát nervóznější.

„Nejsi nic jiného, než návnada. Tvůj jediný úkol v tuhle chvíli je, abys vyděsila Harryho k smrti a aby se rozhodl přijít, takže ho budeme moct zabít a pak budeš volná. Možná," říká a v očích se mi hromadí slzy.

„Ne." Zatínám zuby. „To nemůžeš."

Je na nohou za méně než vteřinu, držící mě pod krkem.

„Prosím?" zvedá obočí a škaredě se na něj dívám, neschopná cokoli říct kvůli tomu, že mi svírá krk.

„Musíš tomu čelit. Harry je zasraný člověk. Zasraný. Člověk. Zaslouží si to, chápeš?" ptá se a pak jeho oči kloužou k mým prsům.

Rychle se dívám pryč.

„Stejně jako já si zasloužím tohle," říká, pomalu se dotýká mého ňadra a křičím.

Tom se směje.

„Křič si, jak chceš. Nikdo tě neuslyší, bez obav." Zubí se na mě a přibližuje se k mým rtům, líbající mě na ně, když se místností rozléhá nabití zbraně.

„Seš si tím jistý, hajzle?"

_____________

Myslíte, že je to Harry? A chyběl vám tenhle supr příběh? :3

Edited