Hopelessly His // h.s. (CZECH TRANSLATION)

XXXI

Sophia

Má matka nervózně vydechuje, přičemž si míchá čaj lžičkou.

„Nemůžu uvěřit, že jsi těhotná," šeptá.

Kousla jsem si ret.

„Já taky. Pořád musím jít ke gynekologovi, abych si byla úplně jistá, ale doktorka říkala, že je skoro nemožné, aby to bylo něco jiného."

„Neřekneme to tátovi, dokud nepůjdeme ke gynekologovi," říká a nadšeně souhlasím.

Bylo strašné říct to mámě, nedokážu si představit, jak by to bylo s tátou.

„Jak dlouho si myslíš, že jsi vtom?" ptá se máma a přemýšlím o tom.

„Tři týdny." Přemýšlím o tom více. „No, dva a půl."

Naklání hlavu na stranu.

„Není pozdě na potrat."

„Ne," říkám okamžitě. „Nepůjdu na potrat."

Usmívá se na mě.

„Jsi jako já. Taky bych nebyla schopná to udělat."

Krčím rameny.

„Je to moje chyba. Nemyslím si, že by bylo správné tomu vzít život, neodpustila bych si to."

Navzdory okolnostem, myšlenka výchovy mého a Harryho dítěte mě uvnitř zahřívá a ochranitelsky si pokládám dlaň na břicho.

Uvnitř mě roste dítě, přímo pod mou dlaní. Moje a Harryho dítě.

„Je to jeho dítě, že?" ptá se máma a polykám, přikyvující.

„Samozřejmě. Koho jiného by bylo? Vždycky to byl jenom on," říkám a přikyvuje, jako by to pro ni byl naprosto srozumitelný fakt.

„Já vím, dokázala jsem to říct jen z toho, jak jsem vás spolu viděla a jak jste se na sebe dívali. Bylo to očividné, že jste byli stvoření jeden pro druhého, bez ohledu na rozdíly. Změnila jsi ho, a nech mě říct, že moc žen není schopných změnit někoho, jako je on, někoho, tak zničeného, jako byl on. Můžu to říct z vlastní zkušenosti," říká, dívající se skrze okno.

„Co tím myslíš?" ptám se, sledující, jak krčí rameny.

„Taky jsem byla mladá, mladá a stejně zamilovaná do někoho jako ty, někoho tak zničeného. Řekněme, že jsem nebyla schopná udělat to jako ty."

„Co se s ním stalo?" ptám se mámy.

„Odešel. Opustil Státy a nikdy se nevrátil," říká a cítím v krku knedlík.

„Ale, mami, Harry taky odešel. Opustil Státy před dvěma týdny, vzpomínáš?" říkám se smutkem v hlase.

Věnuje mi soucitný úsměv.

„Ano, ale vrátí se k tobě, věř mi."

Kroutím hlavou.

„O tom pochybuji."

Soudě podle důvodů, proč odjel do Evropy, se už nevrátí. Byl by hloupý, aby riskoval svou hlavu, ale není to něco, co můžu mámě vysvětlit, takže to nechávám být.

Hluboce vydechuji, upíjející čaje.

„Takže kdy mu to řekneš?" ptá se máma na otázku, doufala jsem a modlila jsem se, že se na to nezeptá. Dále piju čaj, doufám, že na to zapomene, ale zdá se, že ne.

„Sophie?" říká a polykám. Jak to mám říct?

„Hm, neřeknumuto," breptám a zmateně se mračí, očividně mi nerozuměla.

„Cože? Mluv zřetelně, Sophie. Nerozumím ti."

„No, um, nechystám se mu to říct," říkám pomaleji a nesouhlasně špulí rty.

„To nemůžeš udělat, Sophie. Taky je to jeho dítě, má právo to vědět."

„Jo, ale co by to s ním udělalo? Nikdy mě znovu neuvidí, všechno, co by to udělalo, by bylo, že by ho to vystresovalo a v horším případě by mě začal nenávidět. Nevidím moc pozitiva ve vystresování jej, pokud je to nezbytné; lepší, když to neví," říkám jí.

Je to pravda; vím, že nechce děti, a kdyby je měl, nebyl by schopný se o ně postarat, protože tady nemůže být se mnou. Mohla jsem se s ním přestěhovat, ale život nebezpečí a utíkání od gangu s naším dítětem, není vůbec dobrý. Je lepší, že to neví a naše dítě radši bude vyrůstat v bezpečí, i když bez jeho otce.

„Nebuď hloupá, zlatíčko. Vaše cesty se zase překříží a jak si myslíš, že se bude cítit, když zjistí, že má s tebou dítě, a ty ses mu to ani neobtěžovala říct?" vzdychá. „Bude to horší než mu to prostě říct."

Směju se.

„Prostě mu to říct? Ou, takže mu prostě napíšu: Ahoj, Harry. Dneska je pěkný den, že? No, čekám s tebou dítě. Myslela jsem si, že bys to chtěl vědět. Xoxo, Sophia."

Mámin pohled mi jasně říká, že není pobavená. Převracím oči a vzdychám.

„Podívej, omlouvám se, ale nemyslím si, že je to dobrý nápad."

Krčí rameny.

„Je to na tobě, prostě si myslím, že by to měl vědět. Teď, myslím si, že bychom měly zajet dneska ke gynekologovi, abychom měly jistotu. Pak naplánujeme, jak řekneme tátovi tu velkou novinu." Vzdychající se znovu podívala z okna hluboce zamyšlená. „Nevezme to tak jednoduše. Doufám, že nebude přehánět."

„Já taky," říkám. „Víš, mami, navzdory faktu, že je mi sedmnáct a otec tady vůbec není a tak, no, mám z toho trochu radost," říkám a kroutím hlavou. „Bože, zní to tak špatně, ale, no, za pár měsíců budu mít chlapečka nebo holčičku." Chechtám se. „Nemůžu uvěřit. Víš, že jsem vždycky říkala, že chci děti." Přikyvuje. „Budu své dítě milovat, ať se děje cokoli. Slibuji, že se pokusím být tou nejlepší mámou, jakou dokážu." Máma se na mě usmívá, zatímco si něžně hladím břicho. „Nechci, aby ses na to dívala, jako by to bylo něco špatného, protože je to něco opravdu, opravdu dobrého. Jen to přišlo ve špatný čas."

Máma se kouše do rtu.

„Chápu, co se snažíš říct, a souhlasím, ano. Jen nemůžu uvěřit, že jsi těhotná," říká zamyšlená a pak se začíná smát šťastným smíchem. „Budu babička!" vstává a sedá si vedle mě, pokládající mi ruku na břicho a usmívající se široce.

„Vím, že bych na tebe měla křičet a měla bych tě vyhodit z domu, ale o můj bože, budu babička," říká s takovým nadšením v očích, až září.

Taky se směju, nutící se nemyslet na všechny další následky, které nastanou, no, budu matka.

________

Mám z toho velkou radost. :) Ale na jedné straně... Není to tak skvělé, ale co už teď, musí to brát tak, jak to je. 

Myslíte si, že by to měla říct Harrymu? 

A jelikož jsem takový mamlas a naštěstí mám vás, co mi kryjete záda. Přidala jsem tenhle díl k Dangerously His. Takže teď už je to správně. :) děkuji a miluju vás.

Edited