Hopelessly His // h.s. (CZECH TRANSLATION)

XX

Cesta přede mnou se zdá být dlouhá, příliš dlouhá a děsivá, přičemž sedím ve vlaku na cestě zpátky domů.

V srdci mám obrovský smutek, naplňuje mě a dělá mé myšlenky neúnosné, pokouším se sama sebe přesvědčit, že dělám správnou věc. Držím svůj život pohromadě ze všech správných důvodů.

Nezdá se to tak ale. Zdá se, že jsem udělala největší chybu v životě, vybrala jsem si opustit Harryho.

Je kousek naděje, kterého se držím, hloupý kousek mě, který doufá, že se za mnou vrátí. Nevrátí a vím to, ale pořád se té naděje držím, naděje, jediná věc, která mě teď drží na nohou.

Až přijde zítřek, budu sama. Budu se bát věcí, které neznám.

Flashlight mi hraje ve sluchátkách a bojuji se slzami.

Myslím si, že to věděl. Věděl, že bych nezůstala. Věděl, že věci v našem případě většinou nevycházely.

Udělala jsi správné rozhodnutí. Strávila bys zbytek života na útěku. Nebyla bys schopná žít život, jaký bys měla. Nedostudovala bys kvůli nekonečnému utíkání. Neměla bys práci. Udělala jsi správné rozhodnutí. Udělala jsi správné rozhodnutí.

Udělala jsi správné rozhodnutí.

Pevně zavírám oči, ignorující slzu, která mi stéká po tváři.

Moc ho miluji, ale tohle je skutečný život. V mých snech bych s ním šla bez pochyb, ale mám celý život před sebou.

Byla to sobecká věc opustit ho takhle, ale doufám, že to chápe. Vím, že toho budu po zbytek života litovat, ale litovala bych mnohem více, kdybych zahodila svůj život.

Nutící mé oči zavřít se, snažím se usnout, ale nevím, co jiného dělat. Pořád mám před sebou hodiny jízdy a být vzhůru, to je mučení.

***

„Slečno? Slečno? Tohle je konečná. Musíte vystoupit z vlaku." Cítím mužský hlas a třesoucí ruka mě vrací do reality a vnitřně se krčím, nechci se ještě probudit.

Otevírám oči a vzhlížím na staršího průvodčího ve středním věku s knírkem.

„Ou, dobře. Děkuji, pane." Usmívám se na něj a přikyvuje a jde dál, aby probudil zbytek cestujících, kteří usnuli.

Protahuji paže a dívám se z okýnka na nádraží, na kterém jsem, a vykuluji oči, když vidím nádraží podobné tomu v Missoule.

„Promiňte, pane, ale neměl vlak zastavit v Spokane?" spěchám za průvodčím a věnuje mi divný pohled.

„To měl a taky zastavil. Před dvěma hodinami," odpovídá a zírám na něj.

Zatraceně.

Nutím se slušně přikývnout, než vystupuji z vlaku a sedám si na jednu z laviček.

Co teď?

Ta otázka mě děsí v tucho chvíli, protože nemám ponětí o odpovědi a vždycky mám odpověď.

Vzdychající si vytahuji mobil z džín a vytáčím Gemmino číslo, zvedá to na třetí zazvonění.

„Zdarec! Co se děje?" ptá se veselým hlasem a usmívám se.

„Vadilo by ti, kdybych přišla? Jsem v Missoule."

Na druhé straně je na chvíli ticho, než promlouvám smrtelně překvapeným hlasem.

„Děláš si ze mě prdel."

Skoro se nad její odpovědí uchechtnu.

„Ne, opravdu. Zavolám taxíka a budu tam za deset minut, dobře?"

„O můj bože, fakt jsi tady?! Zapomeň na taxika, jedu tě vyzvednout. Kde jsi?"

„Na vlakovém nádraží," odpovídám a posílá mi pusu. „Budu tam za pět minut."

Zavěšuje a zajímá mě, jak tady bude za pět minut, když to trvá od jejího domu deset minut, ale má pravdu, je tady za pět minut a vyskakuje z auta přímo na mě.

Sotva dokážu stát na nohou, když ovijí paže a nohy kolem mě a schovává si hlavu do mého krku.

„Oh, tolik jsi mi chyběla," vydechuje a z oka mi padá slza.

„Taky jsi mi chyběla. Víc než si dokážeš představit," říkám a slézá ze mě, mračící se, když vidí slzu na mé tváři.

„Co... Počkat, kde je můj bratr?"

Polykám.

„V Kanadě. Myslím. Nejsem si jistá. Už tam nemusí být."

Její pohled je jemný a dívám se jinam, polykající. V podstatě jsme o něm vždycky mluvily, naše problémy jsou pořád v mé hlavě a to mě štve.

„Podívej, co kdybychom dneska se nebavily o Harrym? Můžeme se bavit o čemkoli jen ne o mém vztahu," říkám a kroutí hlavou.

„Chci vědět, co se stalo."

„Budeš. Řeknu ti to zítra, slibuji," tlačím na ni a nakonec se vzdává, vzdychající a přikyvující hlavou.

„Teď mi řekni, jak se má Liam?" ptám se, usmívající se, když se okamžitě rozzařuje, říkající mi, že se má skvěle jako vždycky.

Jedeme k ní domů a hodinu se bavíme, než přichází Liam a hrajeme Monopoly.

Gemma vyhrává a vychloubá se tím celý večer, dokud všichni neusneme kolem druhé ráno naprosto vyčerpaní.

Tyhle dny mi připomínají, že i když se to tak zdá, ne všechno je ztracené. Pořád mám v životě úžasné lidi navzdory tomu, že jsem ztratila Harryho, ale musím věřit, že to bez něj přežiju.

Nemůžu dovolit, aby jeden člověk měl nade mnou takovou kontrolu, protože koneckonců je to můj život. Já jsem ta, kdo ho musí prožít.

____________

Ach, ta sobeckost... 

Edited