Hopelessly His // h.s. (CZECH TRANSLATION)

XLVIII

„Co tady, sakra, děláš?" vrčí táta na trenéra, který se jednoduše usmívá.

„Promiň, Danieli, beru si to, co vždycky bylo moje."

Pokouším se předstírat, že jsem jeho slova neslyšela, ale nemůžu, když se táta do něj pouští v plné rychlosti.

„Ty hajzle, kdo si, kurva, myslíš, že jsi?! Pořád je to moje žena!" křičí táta, srážející trenéra na zem.

Lapám po dechu, jasně ho sejmul, ale kouč se jednoduše otřepává a okamžitě se na něj vrhá.

„Nedělej to, Danieli, kdybys byl střízlivý, nikdy bys mi nenakopal zadek," říká a nemůžu si pomoct, ale mám ho ještě méně radši, než předtím.

Prostě se ukáže u nás doma, chová se, jako by mu to tady patřilo a teď má tu drzost chovat se takhle k mému tátovi?

Kdo si, sakra, myslí, že je?

„Hej, nějaký respekt." Mračím se na něj, dívá se na mě s výrazem, který říká, že neví, co odpovědět.

Ačkoli táta ví. Chrochtá: „Jo, ty jsi ten, kdo tady bude mluvit o respektu."

„Bacha na jazyk," říká Harry vedle mě pomalu a táta převrací oči.

„Nemluv tak, jako bys něco měl s mou dcerou nebo mnou. Byl jsi jen úlet, smiř se s tím," říká a na Harryho obličeji se objevuje ďábelský úsměv.

„Úlet, huh?" říká a vím, že o všem řekne. Nesnáším to, jsou i jiné způsoby, jak mu to říct, ale vím, že je pozdě, abych Harryho zastavila.

„Tak proč se se mnou stěhuje do Londýna, jestli to byl jen úlet? Víš, proč? Protože je se mnou těhotná, ty kreténe. Prohrál jsi, smiř se s tím. Navzdory tomu, jak ses nás snažil rozdělit, nevyšlo to a asi nás to ještě více sblížilo a teď jsi starý chlap bez dcery a bez manželky, žijící sám, zatímco já budu mít nejlepší věci na světě. Vidíš, kam tě ty všechny kreténské pokusy dostaly? A všechno je to tvoje chyba," dokončuje jeho řeč s tmavýma a chladnýma očima a ďábelským úsměvem.

Šokem z jeho škaredých slov pouštím jeho ruku. Ano, má pravdu, ale pořád je to můj táta. Stejný táta, který mě naučil řídit auto, stejný táta, který mě jako dítě bral na hřiště. Chtěl pro mě jen to nejlepší a tohle si nezasloužil.

„Co myslíš tím bez mé ženy?" ptá se tichým hlasem, jako by byl blízko zhroucení.

Máma vzdychá, kousající se do rtu a není si úplně jistá, kam se dívat, přičemž šeptá: „Taky se stěhuju."

Táta lapá po vzduchu.

„Takže co, necháte mě tady? Jen tak?!" ječí na konci věty.

„Nedělej z toho všeho velkou věc. Ty a Beatrice se rozvádíte a Sophie už tady stejně na pár týdnů ani nebydlela. Nechovej se, jako že to bylo nečekané," říká znovu Harry a otáčím se k němu s vykulenýma očima.

„Přestaneš být tak hnusný? Je to můj táta!" skoro na něj křičím a na obranu zvedá ruce.

„Promiň, ale jen mu vracím stejný postoj, který dával on mně," snaží se Harry ospravedlnit své chování.

Na to nic neříkám.

„Takže kdy všichni odjíždíte?" ptá se táta nás všech.

„Zítra brzy ráno. Letadlo nám letí v sedm," říká trenér. „Já a Harry se musíme vrátit do práce."

Táta jen nepřítomně přikyvuje.

„A co dům? Co Sophiina škola?"

„Necháme ti dům. Stejně si za něj platil," říká máma. „A napíšeme do školy, neměl by to být problém, zvláště vzhledem k její a Harryho pozici, s těhotenstvím a boxováním."

Táta znovu přikyvuje a dívá se na mě.

„Takže jsi těhotná, huh?"

Koušu se do rtu.

„Ano. Nečekaně, ale nejdu na potrat, takže tak to je."

Táta stahuje rty.

„Peníze nebudou problém, že?" ptá se, dívající se letmo na Harryho, který kroutí hlavou.

„No, kdyby jo, víš, kde jsem; jen mě požádej a není vůbec problém ti nějaké dát," nabízí táta a usmívám se.

„Děkuji," říkám a opět přikyvuje.

Trapně se pohupuje na nohách, jako by nevěděl, co říct.

„Postarej se o ni," říká nakonec Harrymu. „Dobře se o ni postarej, vím, že jsem k tobě nebyl fér, ale prosím, neodstřihávej mě z jejího života. Musím poznat své vnouče."

Harry nic nedělá ani nic neříká, jen jednoduše přikyvuje.

Pak se táta dívá na mě a krčí rameny. Cítím, jak mi v krku roste knedlík, když jde blíž ke mně a ovinuje kolem mě paže.

Chvíli zůstáváme v objetí a cítím jeho prudké dýchání.

„Miluju tě, Sophie," šeptá mi do ucha.

„Taky tě miluju, tati. Dobře se o sebe starej, dobře? Slibuju, že zavolám," povídám, do očí se mi hrnou slzy.

„Musíš. Ani nevím, kdy jsi vyrostla, ale teď se musíš opatrovat více než kdy jindy. Ujistit se, že miminko bude v pořádku," říká a dělá krok ode mě, cítím, že je čas nechat je samotné, tak jemně tahám za Harryho ruku a odcházíme z obýváku, nechávající jim prostor.

„Pojďme se projít," šeptá a přikyvuji, následujícího, abychom si obuli boty a oblékli kabáty.

Chvíli jdeme ruku v ruce velmi známým směrem, dokud se nezastavujeme na místě, kde to všechno začalo.

Harry se zhluboka nadechuje.

„Je čas se rozloučit," říká, vytahující klíče od jeho starého domu.

____________

Mají za sebou tak dlouhou cestu, ale nikdy nezapomenu na to, jak u něj byla Soph na párty, kolik švandy si zažili, když Harryho bránila před těmi hajzly a jak ji Harry bránil, když ji to hovado chtělo znásilnit. Ach, to byly časy.

Nastal čas říct sbohem a jít dál. Těšíte se na jejich další cestu? :)

Edited