Hopelessly His // h.s. (CZECH TRANSLATION)

XXI

Harry

Hluboký nádech.

Nádech, výdech. Nádech, výdech.

No tak. Není to tak těžké.

Ale je, je, je to, kurva, těžké.

Oči nechávám zavřené, odmítám se hnout. Jsem ztuhlý, předstírající, že nejsem vzhůru. Vlastně, myslím si, že se snažím nebýt naživu. Nechci dýchat. Zdá se, že je to zbytečné, prodlužovalo to nevyhnutelné.

Vzbudil jsem se před hodinou a půl, aniž bych cítil její kůži na mé, její dech na mém krku a tuhnu.

Není to tak, že bych nevěděl, co se stalo, ale pořád to kurevsky bolí. Očekávání, že se to stane, je jedna věc, ale fakt, že se to opravdu stalo, je úplně něco jiného.

Nejhorší věc je, že ji nemůžu obviňovat. Nemůžu ji obviňovat. Měl bych být šťastný, že odešla. Bude mít úžasný život. Vezme si právníka nebo tak. Ne kriminálníka jako jsem já. Ne takové hovado, jako jsem já.

Bude mít vše, co chtěla. Skvělou práci, děti, manžela, co by pro ni udělal všechno. Zestárne s ním a budou žít šťastně až do smrti a všechny tyhle hovna.

A já shniju ve vězení nebo zemřu někde za pár let a shniju v pekle. To si zasloužím.

S velkou obtížností otevírám oči a zírám do stropu další půl hodiny. Vím, že musím stihnout letadlo, ale teď se zdá, že to za tolik snahy nestojí.

Je to jen obyčejná holka, vole. Takových je kolem hromada. Nestojí ti za to, abys takhle přemýšlel.

Odfrkávám si nad svými myšlenkami, protože to ona je a vím to. Jen se snažím... Nevím, o co se snažím.

Nutím se vstát z postele, ale předtím se otáčím na bok postele jako blázen a pak zvracím v koupelně patnáct minut. Poté odcházím z pokoje.

Neobtěžuji se převléct nebo uklidit, prostě odcházím. Platím za pokoj, nejsem služka, na to mají pokojskou.

Miluju ji. Proto to tak bolí. Protože ji miluju a ona je asi jediný člověk, který existuje, kterého jsem kdy miloval.

Sedám do auta, přemýšlím, jak dokázala odjet. Jak to, že jsem se nevzbudil? Jak dokázala odejít bez rozloučení? Jak se vrátila?! Zavolala si taxík nebo něco?! Řidič by radši neměl být debil nebo...

Pomalu se zhluboka nadechuji, uklidňuji v sobě panickou bouři. Je v pořádku. Musí být. Prostě musí být. Cítil bych, kdyby se jí něco stalo.

I tak to nemůžu nechat být a píšu rychlou sms, jestli je v pořádku. Ano, už není moje přítelkyně. Ano, asi nikdy znovu neuvidím její krásnou prdel. A ano, navzdory tomu všemu se o ní pořád bojím.

K čertu s tím, jsem tak ubohý.

Vzdychám a startuju auto, mířím k soukromému letišti.

***

O dvanáct hodin později

Pustil jsem tašku u dveří bytu, kopl jsem ji dovnitř a zavřel jsem za sebou dveře. S vinou uvnitř sebe otevírám lahev Jacka a zakláním hlavu, zvedající lahev a polykám velké doušky tekutiny. Stydím se za sebe, když to dělám.

Fakt jsem bezcenný ožrala.

Alespoň mě tady nikdo v Británii nezná. Nikdo to selhání nepozná.

Uvědomění, že jsem za poslední několik hodin přišel o všechno, na mě doléhá a padám na zem, zvracející a brečící sám nad sebou.

Neobtěžuji se vstát.

Sophia

Padám na zem v Gemmině koupelně, brečím, když si uvědomuji, co jsem ztratila. Zase. Nemůžu uniknout slzám a ony nemůžou uniknout mně. Nějak se zdá, že nemůžeme být bez sebe, já a slzy, a to je zahanbující fakt.

Gemma vchází dovnitř a omlouvám se, protože jsou tři ráno a ležím v její koupelně a můžu si oči vybrečet. Liam ji následuje a omlouvám se dokola a dokola, všechno je rozmazané, když se mi dělá trochu špatně.

Najednou mám těžký pocit v žaludku a nakláním se nad záchodovou mísu a vyprazdňuji si žaludek. Znovu se omlouvám, dokud nevím, co říkám a oba mě neobjímají, ovíjející mě pohodlně.

Příběh vychází ven. Říkám jim všechno. Říkám jim, jak jsem byla šťastná, že jsem ho měla zpátky. Říkám jim, co se stalo s Tomem. Dokončuji vyprávění, jak jsem musela odejít, a naštěstí na mě netlačí.

I v mé slabé chvilce vím, že jim nemůžu říct, co udělal.

Brzy na to usínám, usínám, a když se budím další ráno, zase jsem v posteli.

Ne na dlouho, bohužel, protože se zase objevuje ten pocit a podruhé za několik hodin zvracím v koupelně.

„Omlouvám se. Půjdu." Gemma kroutí hlavou.

„V žádném případě tě takhle nenechám odejít."

„Musím. Musím jít zpátky. Může mi být zle. Nechci, aby ti taky bylo zle, pokud je to nakažlivé." Snažím se podpořit fakt a kroutí hlavou, ale za pár hodin ji na rozloučenou objímám na vlakovém nádraží a děkuju jí.

Bůh ví, že nemůžu zůstat, a ať to zní sobecky, jakchce, ráda bych byla teď sama zavrtaná v peřinách.

_____________

Je to všechno v troskách a zvratkách...

Co říkáte na Harryho novou písničku?

Edited