Hopelessly His // h.s. (CZECH TRANSLATION)

L

Sophia

„Páni, tohle je tvůj byt?" lapám po dechu nad moderním a extrémně draze vypadajícím podkrovním bytě na jednom z nejpopulárnějších mrakodrapů v Londýně.

Harry krčí rameny a sleduje, jak nám pracovník nosí tašky do bytu.

„Hádám, že jo. Je to poprvé, co jsem tady, takže se mě neptej, kde co je. Měli bychom se trochu porozhlédnout," navrhuje.

Přikyvuju a skoro hopsám k jednomu z pokojů. První pokoj nalevo je naše ložnice s masivní postelí uprostřed a celá stěna před ní je skleněná, věnující nám úžasný výhled na Londýn.

„Páni," šeptám, přičemž si to prohlížím, už si plánuji, že si někde vedle postele dáme lavičku.

„Trenér mi řekl, že tady chvíli zůstaneme, zatímco budu mít turnaje nebo nějaké hovna, ale náš domov bude někde dál a soukromější," říká mi Harry, omotávající kolem mě paže zezadu.

Zdá se znepokojený nebo úzkostlivý a obtěžuje mě.

„Jsi v pořádku?" ptám se ho a věnuje mi divný pohled.

„Jo, proč?" říká, ale dokážu jasně vidět, jak se mu ruce jemně třesou.

Má přede mnou tajemství?

Neměl by, že?

„Skrýváš přede mnou něco?" ptám se ho tišeji a on trapně se uchechtne.

„Ne, blázníš?" říká a okamžitě vím, že lže.

„Harry, nelži mi, prosím," žádám ho a mračí se.

„Nelžu, můžeš toho nechat?" naléhá a převracím oči.

„Tak co je to? Něco musí být špatně."

Vzdychá a vyhazuje ruce do vzduchu.

„O co ti, kurva, jde? Přišla jsi o mozek nebo něco? Jsem v pohodě!" křičí na mě a cítím v srdci píchnutí.

„Omlouvám se, chci, abychom k sobě byli upřímní!" křičím na něj a nazuřeně se mračí.

„Radši by mělo z tebe mluvit těhotenství a ne ty, protože nebudu mít tak blbou přítelkyni, která nechápe jednoduchou větu „jsem v pohodě"," říká naštvaným hlasem a chce se mi brečet.

„No, pak by sis měl najít novou, pokud jsem pro tebe příliš blbá!" ječím na něj, do očí se mi hrnou slzy.

Proč je takový kretén?

„Možná bych měl." Zužuje oči a nemůžu uvěřit tomu, co slyším.

„Co to s tebou je?" šeptám a odcházím z bytu, dělám od něj co nejrychlejší kroky.

Nechápu, co jsem udělala nebo řekla, že se ke mně takhle chová, jen chci, aby tohle fungovalo, protože ho opravdu miluju a aby náš vztah fungoval, musíme komunikovat.

Ačkoli hned, co jsem se pokusila prolomit jeho vysoké stěny, odtlačil mě třikrát větší silou a ublížil mi více než střelná rána.

Přeju si, aby mě alespoň jednou pustil dovnitř.

V mém zoufalém stavu se zapomínám rozhlédnout oběma směry, než přecházím cestu a tak poslední věc, co vidím, jsou dvě jasná světla, řítící se mým směrem moc rychle na to, aby mě nezasáhla navzdory hlasitému zvuku brzd.

***

Harry

Co to se mnou, kurva, je?

Musím být ten největší kretén na celé planetě.

Věděl jsem, že by se to stalo. Nedokážu si udržet tajemství a jsem hodně defenzivní, když je blízko k odhalení pravdy. Problém je, že mou obranou jsou urážky.

Musím za ní jít.

Přestávám se tahat za vlasy a jdu k výtahu, pak čekám, než se dveře otevírají v přízemí.

A pak se to děje.

Vlastně to slyším dřív, než to vidím, nebo možná to cítím, seru na to.

Přemáhá mě špatný pocit, rozšiřuje se do celého mého těla a potřeba zvracení se jen zvyšuje, když slyším křičet lidi tak hlasitě, jak to dokážou.

Pohybuji se ke vchodu tak rychle, jak můžu, a vidím, že se lidi scházejí u něčeho, co nemůže být nijak dobré.

Prosím, bože, prosím, ať je moje Sophia v pořádku. Modlím se, ale modlení přestává, když vidím scénu před sebou, odstrkávám lidi stranou.

Ne.

Ne.

Ne.

Ne.

Je nepopsatelné, jak se cítím, hlavně proto, že necítím ani ň.

Je to jako by se mé tělo proměnilo do těla někoho jiného, jen sleduji zoufalého dvacetiletého muže s kudrnatými vlasy, jak padá na kolena, brečí, ne, nebrečí, kvílení by bylo lepší slovo.

Kvílející a držící malou dívku v bezvědomí, krvácející snad ze stovky míst na těle, ležící v kaluži její vlastní krve.

Nic necítím, protože ten kluk, kterého sleduju, to všechno cítí, a nikdy není dobré to všechno cítit.

Alespoň ne takhle.

_________

Konec.

Takhle vás tady nechám a zahajuji diskuzi. :)

Edited