The End of the F*cking Camp

1. Něco jako prolog

,,Nechápu, jak můžeš být tak odporná, matko!" Zrovna se loučím s 'rodiči', protože mě moje 'milovaná' maminka a můj 'milovaný' nevlastní tatíček přihlásili na tábor. Nesnáším svojí matku. je to právnička a my nemůžeme pošpinit její jméno, takže cokoliv jen chci, hlava rodiny - máma - to musí schválit. S mámou nemáme dobrý vztah, vlastně my nemáme vztah. Celý den od rána až do večera je v práci.

,,Dávej si pozor na jazyk, Victorie!" Pan chytrolín se ozval. S mým nevlastním tátou to je stejné jako s mámou. Prakticky nemáme žádný vztah. Proč bych si měla teď dávat pozor na jazyk, když doma ten jazyk vlastně ani nepoužívám? Tohle nedává logiku.

,,Víte, jak moc těžké to pro mě bude, ale vy mě stejně přihlašujete na ten debilní tábor. Tomuhle se říkají rodiče." Ukázala jsem jim prostředníček, abych přidala na dojmu. Chápete, ne?

,,Takhle s náma mluvit nebude-" Matka přišla rychlým krokem ke mně a chtěla mi vlepit facku. Už se napřahovala, ale já jí tu ruku zastavila tou svou.

,,Ale budu. Buď budu mluvit takhle, nebo nebudu mluvit vůbec." Odpálila jsem jí svými slovy. Nemá cenu se s ní bavit, proto jsem se otočila k velkému černému Nissanu. Vzala jsem si kufr a šla rychle pryč od nich. Co si myslíte? Obtěžovali se mě pozdravit nebo tak něco? Ano správně ne. Přiznávám, že po tom co jsem jim řekla se už báli nebo prostě už nechtěli ještě víc zhoršit situaci. No co už. Ani nezačal tábor a už mám náladu pod psa.

Mé kroky směřovaly k autobusu, kde už bylo docela hodně lidí. Jdu si v klídku. I když v pohodě kurva nejsem! Tři roky se na to snažím nějak zapomenout. Tři roky! A co udělá moje máma? Přihlásí mě na tábor. Haha, nevím jestli se smát a hledat v tom nějaké pozitivum, i když vím, že žádné není. Nebo se rovnou zhroutit tady a teď před tím chlapem co mi klepe na rameno a já mu nic neříkám.

,,Dobrý den, já jsem Alex, pomocník vedoucího, jak se jmenujete?" zeptal se mě ten chlápek. Mohlo mu být tak kolem třiceti. Zdvořilost mu asi nic neříká, když se na mě ani nepodíval a jen furt čuměl do svých modrých desek, kde něco zapisoval. Proto jsem byla ticho a čekala, až se na mě podívá. Jop, to jsem já. Pořád čučel do svých desek. Furt nic, tak jsem se prostě otočila a pokračovala v cestě do autobusu.

Nastoupila jsem do autobusu. Porozhlédla jsem se po volných místech. Nebylo tu moc lidí, takže jsem měla na výběr. Vybrala jsem si místo před pětkou, kde nikdo neseděl. Sedla jsem si takovým šikovným způsobem, že jsem se opřela o okno a natáhla si nohy přes druhou sedačku. Génius doslova.

Vzala jsem si svůj mobil s černým krytem. Podívala jsem se na sociální sítě. Ne, že bych měla nějaké kamarády ve škole. To fakt ne, ve škole mám přesně nula kamarádů, teda pokud se nepočítají cigarety a dva drogoví dealeři, kteří mi tak jednou za dva, za tři měsíce seženou trávu, pak ji spolu na záchodech vyhulíme a to je vše. Pak se neznáme a mě to tak vyhovuje.

Lidí tady pomalu začalo přibývat. Na pětku za mě si sedly barbíny. Jo doslova barbíny. Všechny na sobě neměly jinou barvu než růžovou, světle růžovou, tmavě růžovou, fialově růžovou, oranžovo růžovou a mohla bych v těch odstínech pokračovat do nekonečna. Fakt super!

,,Přesedni si, tady už sedím já." Zvedla jsem zrak od svého mobilu k tomu klukovi, co na mě promluvil. A...pak jsem ho znovu stočila k telefonu. Oliver tam pořád stál přede mnou. Oliver, protože má oči zelené jako olivy. Jop, budeme mu tak říkat, dokud se mi nepředstaví. Asi si myslel, že si fakt přesednu, ale to se mýlí chlapeček. Sice si nechci dělat přátele, ale zároveň si nenechám srát na hlavu.

,,Jsi hluchá nebo co? Dělej, protože za chvíli jedem!" To už Oliver zvýšil hlas.

,,A ty jsi slepej nebo co? Sedím tady já. Najdi si jiné místo." Oplatila jsem mu to. Do autobusu se vřítil nějakej hnědovlasý kluk, který šel hned za Oliverem. Tomu budeme říkat třeba...Finn. Nevím proč, neměla jsem sebemenší důvod mu tak říkat, ale tak co.