The End of the F*cking Camp

32. Cesta do mučírny

VICTORIE

Pomalu se stmívalo. Ačkoli tohle místo někde v lesíku na opuštěném useknutém pařezu nebylo absolutně vůbec hezké, klid tu rozhodně byl. Mohla jsem buď přemýšlet o všem, nebo se prostě bavit cigaretami a pokusit se na nic nemyslet. Chtěla jsem vykonávat druhou možnost, ale moje hlava si dělá, co chce.

Pomalu jsem se začala smiřovat s tím, že s Ethanem možná ani nepromluvím. Už nikdy. Nikdy v životě. Snažím se ho dostat z hlavy. Sakra hodně se snažím, ale do prdele... Je to tak kurva těžké. Ještě aby ne. Sdílíme spolu chatku a vidíme se každý den.

Zkontroluji čas na mobilu a zjistím, že za čtyři minuty je večerka. Vůbec se mi tam nechce. A už vůbec ne, když Ethan dělá, jakože se nic nestalo a ono se něco stalo, že?

Strašně se těším domů na mou postel, ale bohužel to je jediná věc, na kterou se těším. Dobře, přiznávám, že nějaká část mého těla doslova prahla se konečně zhulit. Takže jsem se těšila i na ty jointy od Nicka. Páni... budu mu muset říct, ať je do školy nosí častěji, protože ten pocit je rozhodně lepší než tohle neustálé okřikování se nemysli na něj!

Všimla jsem si jisté blížící se postavy. Nevěděla jsem, kdo to je. Rozhodla jsem se to neřešit a otočila jsem se na druhou stranu pařezu, protože mě někdy srala moje podezíravost.

,,Victorie?" Otočila jsem se za tím hlasem a spatřila Ashley? Co ona tu dělá? ,,Co tu děláš?" zeptala se.

,,Nemusíš předstírat zájem." Zasmála jsem se. Zrovna ona mi tu chyběla.

,,Nepředstírám zájem, ale tohle je moje místo." Ukázala na pařez, na kterém právě sedím.

,,Nevidím tady nikde napsané tvé jméno." Protočila jsem očima nad její debilitou.

,,Posuň se," nařídila mi a já myslela, že si dělá prdel. Uvedla mě do menších rozpaků, ne proto, že bych se jí bála, ale protože si myslela, že se fakt dobrovolně posunu. Chtěla jsem alespoň poslední dny v tomto pekle prožít v míru a klidu, ale je to tak trochu nemožné, když tady jsou lidé jako Ashley.

,,Ne." Tato odpověď jí musela stačit.

,,Nech toho, nic ti neudělám." Opravdu jsem umírala. Ani si nedokážete představit, jak moc jsem chtěla, aby odešla a nechala mě tady samotnou. Nejlépe někam aspoň čtyři sta kilometrů ode mně, ale každý má jiné sny. Někdo lehce splnitelné a někdo s pravděpodobností splnění jedna ku devíti miliónům. Já bohužel spadám do druhé skupiny.

,,Ne." Má odpověď zněla tato.

,,Slibuju, nebudu ti říkat sračky jako minule," vypadlo z ní. Slyším dobře? Právě Ashley přiznala, že mluví totální ale totální sračky, nebo jsem z toho všeho zblbla a halucinuju?

,,Jak ti mám věřit?" hned jsem na ní vybalila. Ona nechápe, že nestojím o její přítomnost a právě tito lidé mě neskutečně serou.

,,Eh... nevím, prostě mi zkus pro jednou věřit," řekla zamyšleně. Uhýbala očima.

,,Eh... nevím, prostě mě zkus přesvědčit nebo táhni do hajzlu," odpověděla jsem hlasem snažíc se napodobit ten její. Najednou se usmála, jakoby natáčela reklamu na zubní pastu elmex.

,,Máš oheň?" Vytáhla ze svých titěrných kraťasů cigarety. Jako vážně? S povytaženým obočím jsem jí podala můj jediný černý zapalovač. Bez dovolení se vecpala vedle mě na pařez.

,,Překvapila jsem tě?" Zasmála se.

,,Abych řekla pravdu, tak jo." Uchechtla jsem se.

,,Dobře, tak o co jde?" Zeptala jsem se na rovinu, protože nemám ráda chození kolem horké kaše. Jako odpověď mi stačil její nechápavý pohled. ,,Pochybuju, že jsi sem přišla jen tak si pokecat."