[DOKONČENO]
Kdysi dávno někdo řekl, že protiklady se přitahují. Ale já tohle musím popřít, protože miluju člověka, se kterým toho máme společného víc než byste čekali. Od stejného smyslu pro humor až po stejné oblíbené jídlo. Dokonce si ráno oba dv...
Mám vymyšlený plán. Victorie se někde schová a já se tajně proplížím ke Gabriele - naše zdravotnice. Gabriela vždy spí jak mrtvola, takže si nemyslím, že ji probudím.
,,Počkej tady, když tam půjdeme oba dva, je větší šance, že bychom ji vzbudily," řekl jsem. Zamračila se.
,,Kdo je Gabriela?" zeptala se se skřípaním zubů.
,,Přece naše zdravotnice," odpovím. Hned si oddechla. Žárlí snad?
,,Aha. Jdu s tebou," pověděla.
,,Ne, nejdeš, kdyby se vzbudila, bylo by to na nás oba," řekl jsem narovinu.
,,No a? Jdu s tebou." Ona si nedá pokoj.
,,Nejdeš, bude lepší, když půjdu jen já," řekl jsem.
,,Ale já chci jít s tebou chápeš? Podívej, vždyť to ani nekrvácí, tak pojď, jdeme zpátky do klubovny," řekla. Je opravdu roztomilá, když se hádá. ,,Buď mě vezmeš s sebou, nebo za tebou půjdu tajně, něco se posere a bude to na nás oba," řekla. Měla z části pravdu, ale... Do prdele, ona je tak sexy, když se mnou manipuluje.
,,Tak pojď," poraženě si povzdechnu. To jí roztáhlo rty do toho nejblaženějšího úsměvu.
,,Ošetřovna je vedle jídelny, že?" zeptá se. Já přesně vím, kde ošetřovna je. Když jsem byl mladší, byl jsem tam docela často.
,,Jo měla by tam být právě jen Gabriela a Alberta. Vždy jsou na chatce spolu," řekl jsem. Každý rok to tak bylo. Gabriela je asi o deset let starší než Mike. Takže jí táhne na třicet.
,,A kdo je Alberta, do prdele?" zeptá se a snaží se zadržet smích.
,,Jedna z kuchařek," uklidním ji. Oddechne si a míříme spolu do ošetřovny.
Před chatkou číslo jedna jsme se zastavili. Nasadil jsem si kuklu a zavázal Victorii šátek, byla tak opilá, že by to sama nezvládla. Jestli se vzbudí, nebudou mít páru o tom, kdo by to mohl být, protože máme zahalené obličeje.
Nemohl jsem si pomoct, možná za to mohla ta promile v mé krvi, musel jsem jí vtisknout polibek na bok krku, když jsem stál za ní. Jsme si podobní jen v těch věcech, které by mezi námi nedělaly spory.
Sakra, vždyť to je má spřízněná duše, kterou mi seslal sám pan Bůh. A já ji nechám za tři dny odejít. Najednou se mi nálada otočila o tři sta šedesát stupňů. Musel jsem myslet na odjezd.
Její smích jako zvonkohra mi bude bez pochyby chybět. Na mou pusu se hlasitě rozesmála, na což jsem jí rychle přikryl pusu rukou, abychom nikoho neprobudily. Jak rychle mi nálada klesla, tak stejně rychle mi náladu její smích zase zvedl.
Ačkoli bych ji poslouchal dál, byli jsme v životě ohrožující situaci, takže po chvíli se vzpamatovala a my potichu vešli dovnitř.
,,Není to ná-," utnul jsem Victorii v polovině věty, protože by je mohla vzbudit a my jsme tady přišli pro dezinfekci a obvaz.
,,Hlavně ticho nesmíme je probudit," zašeptal jsem tím nejtišším šeptem, kterým jsem kdy mluvil. Kdyby věděli, že to byla Victorie, kdo rozbil zrcadlo, čekal by ji nějaký trapný trest. A já si s ní chci poslední dny užít.
V té tmě jsem sice skoro nic neviděl, ale já musel Victoriinu ruku ošetřit. Nevím, co to do ní vjelo. Rozbila zrcadlo. Prostě do něj praštila.
Mám nutkání se z toho obviňovat, protože kdyby mě neviděla s... nevím, jak se ta holka, se kterou jsem se líbal, jmenovala. V podvědomí mi něco říká, že kdybych to neudělal, tak by Victorie nerozbila zrcadlo. Že by žárlila? Nemohl jsem si nevšimnout jejího zdrceného pohledu. V ten moment jsem si doopravdy chtěl rozbít držku.
Na psacím stolu plného nějakých papírů jsem viděl dezinfekci, takže by tam někde měly být i obvazy.
Wow. Jsi chytrý, Ethane.
Ačkoli v té tmě vidím totální hovno, v jedné ruce jsem držel obvaz a dezinfekci, v druhé svírám Victoriinu ruku. Oči se mi trochu přizpůsobí tmě, takže vidím, kam šlapu.
Měli jsem se na východ, jenže mi ta dezinfekce vyklouzla a spadla na zem, na tu dřevěnou podlahu. Udělalo to rámus jak svině. Automaticky jsem se podíval na Gabrielu a Albertu a zjistil jsem, že se probouzejí.
Do prdele.
Rychle jsem popadl dezinfekci ze země a utíkal i s Victorii ven. Samozřejmě, že na Victorii jsem nezapomněl. Smáli jsme se jak vyšinutí a utíkali někam do lesíka. Sedli jsme si do trávy a vydýchavali se z toho běhu, který nás strašně unavil.
Není čas ztrácet čas, a tak na obvaz nakapu dezinfekci. Smrdí to jako kráva, ale je to jen dezinfekce. Musel jsem se na to taky psychicky připravit, ubližovat někomu, koho máte rádi, není jednoduché.
,,Teď to malinko štípne," upozorním ji, když jsem už měl namočený obvaz a byl připravený.
Přiložil jsem obvaz na její klouby. Sykla a trhla sebou. Odvrátila zrak a několikrát za sebou řekla jedno a totéž sprosté slovo.
Když jsem jí to dovázal, opět jsem si nemohl pomoct. Nevím, co to se mnou poslední dobou je. Své rty opatrně přiložím na její klouby zaobalené do obvazu. Podívám se na ni a zjistím, že zadržuje dech. Asi nevěděla, co chci udělat.
Začali jsem si povídat. Možná, že za to mohl alkohol v naších buňkách krve, ale líbilo se mi to. Bylo to doslova kouzelné. Nad námi tmavá obloha s hvězdami, žádní lidi kolem a soukromí. Splněný sen. Nikdy jsem si takových maličkostí nevšímal, až s Victorii.
,,Počkej tady, zajdu někomu ukrást deku, na kterou bychom si mohli sednout," zvedl jsem se země. ,,Nikam nechoď," vztyčil jsem prst.
,,Neboj," zasmála se. ,,Budu tady."
Vloupal jsem se do chatky nějakých holek a ukradl jim deku. Poznal jsem postel od Ashley, protože si tady pořád nosí takový květinový polštář, takže jsem vzal její deku s tím, že dneska bude bez deky. S dekou přehozenou přes rameno, jdu zpátky za Victorii.
,,Jsem tady," upozorním na sebe. Sedí v trávě a ani si neuvědomuje, jaký má na mě vliv.
,,Od koho to je deka?" Věděl jsem od koho to je, ale nechtěl jsem jí to říkat. Nechtěl jsem kazit tuhle chvilku.
,,Nevím," zalžu. ,,Vstaň, lehneme si na ni," nařídím jí. Vstane. Velkou deku rozprostřu na trávu. Lehnu si a Victorie si lehne ke mně. Přitáhnu si ji k sobě a ruku přehodím na její pas.
,,Proč nosíš tyhle řetízky?" zeptá se mě. Prsty zkoumá můj řetízek s velkým křížem.
,,Líbí se mi to," odpovím jednoduše.
,,Tak to je jedna věc, kterou nemáme společnou. Když mám řetízek, strašně se mi do něj zamotávají vlasy, víš?" pletl se jí jazyk. Objala mě, což mě překvapilo. Objímal jsem ji zpátky a fetoval její vůni.
,,Victorie?" začal jsem.
,,Hm?"
,,Svěřila bys mi své tajemství?" chci vědět. Podívá se na mě těmi plechově šedými oči.
,,Záleží jaké tajemství," odpověděla. Victorie je jeden velký otazník, který se mi vecpal do života úplnou náhodou. Jako by to byla šifra, kterou se ještě nikomu nepodařilo rozluštit. Ale já jsem připravený ji rozluštit.
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
