The End of the F*cking Camp

3. 'Delikatesa'

VICTORIE

Už jen z představy tábora a vzpomínek se mi dělalo špatně od žaludku. Momentálně mám náladu, jako by mi někdo podrazil nohy. Tohle už matka přepískla. Od teď už není moje matka, ale žena, která mě porodila. Jak se mi vůbec dokáže podívat do očí? Táta mě vychoval. Moje matka - pardon, žena, která mě porodila, mi jen rozkazovala. Bylo to a pořád je jen samé tohle nedělej, tohle nemůžeš, tamto udělej, tam půjdeš, tam nechoď a tak dále. Ne, že bych ji poslouchala, ale strašně mi to otravuje život.

Autobus zastavil před areálem tábora. Vystřelila jsem ze sedadla jako kulka z pušky. Michael s Alexem rozdávali klíče od chatek a já čekala, až zazní mé jméno. Čekala a čekala.... Už tady nikdo nebyl. Asi jsem je přeslechla, půjdu se jich zeptat.

,,Promiňte, ale asi jsem jaksi neslyšela své jméno a nevím na jaké jsem chatce," promluvila jsem bohužel na Alexe.

,,Jméno, prosím."

,,Victoria Sanders." Horlivě převracel stránky ve svých modrých deskách. Já se jen modlila, abych nebyla na chatce s nějakýma dvanáctiletýma holkama.

,,Hm, ohlásila ses mi před Autobusem, než jsme vyjeli?" Ne. Jak jsem měla vědět, že se musíme ohlásit?

,,Ne." A do prdele.

,,Tak proč ses sakra - ne víš co?" Nevím co měl v plánu, ale bylo mi to fuk. I kdybych podpálila nějakou chatku, tak by ta žena, která mě porodila, pro mě stejně nepřijela. ,,Miku! Přiděl Victorii na nějakou chatku, i kdyby měla být na chatce s osmiletýma, dej ji tam," zakřičel na Mika, který stál nějakých sto metrů opodál. Přikývl. Došla jsem k němu. Začal se přebírat v různých listech. A já stála a čekala, až přijde moje spása. Bože prosím, slibuju, že pokud budu s někým normálním na chatce, tak se přestanu po nocích potajmu přecpávat čokoládami a makrónkami.

,,Je tady deset chatek a ty mi vybíráš chatku už asi čtvrt hodiny." Prohlásila jsem poměrně naštvaným hlasem.

,,Ty jsi tu poprvé co?" Ďábelsky se usmíval.

,,Jo, proč?" No a co?" Nechápala jsem na co naráží.

,,Chatka číslo deset. Jinde místo není."

,,Díky." Sebrala jsem si saky paky a vydala se k úplně poslední chatce.

Tak jsem přemýšlela, jestli může být můj život nějak pozitivní. Cokoliv šťastného, třeba i to, že bych našla čtyřlístek, které nezaručí štěstí, ale měla bych dobrý pocit. Nebo vyhrála klidně jen dolar v losu. Bez klepání jsem rozrazila dveře, protože mě za žádnou cenu nenapadl výskyt kluků!

,,Co tu chceš? Vypadni." Taky tě ráda vidím Ethane. Počkat! Ethan? Ne, ne, ne, ne, ne, ne, ne. NE! Nespletla jsem si chatku? Toto tvrzení mě ihned opadlo. Je tu deset chatek, tudíž poslední chatka bude desítka.

,,Ahoj Victorie," pozdravil mě Jordan. Pokud byste se ptaly odkud znám jejich jména. Odpověď zní jednoduše. V autobuse se toho dozvíte hodně, dokonce i to co nechcete. Ryan seděl na posteli a hrabal ve svém kufru.

,,Počkat! Tohle je chatka číslo deset?" Já si v duchu přála, aby mi řekli něco ve smyslu ty krávo blbá, chatka číslo deset je na druhém konci státu, ale mé prosby nebyly vyslyšeny, když všichni mí spolubydlící na následujících čtrnáct dní přikývli. A já měla pocit, že večer se už nebudu na tajňačku vkrádat do kuchyně za účelem přežrat se čokoškou. Nepůjdu do kuchyně, ale rovnou do cukrárny a přežeru se dortama, zmrzlinou, zákuskama, dalším dortem, pak další zmrzlinou a až budu mít dost, půjdu domů.