VICTORIE
Adresa na papíře poukazovala na městečko u hranic státu. Uvědomuji si, kam jdu. Od mala jsem žila v luxusu. Vím, že táta takhle rozhodně nežije, ale jsem připravená si navyknout na neluxus. Ať už je matka sebevíc prolhaná, její slova se mi pořád přehrávají v hlavě. Co když mě táta vážně nechce? Co budu dělat?
Myšlenky utnu. Nesmím myslet negativně. Nezbývá mi nic jiného než doufat v to nejlepší.
Já kráva jsem si s sebou nevzala žádné oblečení, takže ty lehounké šaty mám právě na sobě. Po několika hodinách jsem si rozpustila vlasy z utaženého drdolu a boty na podpatku jsem nechala na záchodě ve vlaku. Ať si někdo udělá radost, vždyť byly úplně nové.
,,Další zastávka Pacific Avenue," ozvalo se z reproduktorů. Nervozita mě najednou úplně pohltila, když jsem vstala a vystoupila z vlaku. Obloha byla posetá hvězdami a černo černou barvou. Jemný vánek mi pročesával na černo obarvené vlasy. Ve vlaku byl veřejný hotspot, a tak jsem si na google mapách vyhledala přesnou adresu. Ulička nebyla zaobydlená samými zbohatlíky, jako jsem byla zvyklá u své matky. A to se mi velmi líbilo. Na obrázcích to působilo klidně.
Z nádraží jsem se přesunula do taxíku. Řidičovi nadiktuju přesnou adresu. A ten hned vystartuje.
,,Co dělá tak mladé děvče v tak pozdní hodinu na nádraží?" Řidič se mi nelíbil od začátku, co jsem ho spatřila. Proto musím improvizovat. Kapesní nožík drtím ve své sportovní tašce.
,,Jedu domů z koleje. Doma na mě čeká mých pět úžasných bratrů," odpovím. Nedivím se, že řidič trochu vykulí oči. Bojím se jako prase. Přece jen není normální, aby sedmnáctiletá puberťačka cestovala sama v těchto pozdních hodinách.
,,Jste velká rodina, jak se jmenují bratři?" zeptá se. Do prdele. Musím si vymyslet jména.
,,Ehm, nejstaršímu je třicet, jmenuje se Ethan. Pak Ryan, tomu je dvacet devět." Kurva, neumím lhát, když jsem v takovém citovém rozpoložení. Unavená a totálně vystrašená z tátovy reakce. Nenapadly mě lepší jména. ,,Pak je Jordan, tomu je dvacet osm," odmlčím se. Do hlavy mi vstoupí James. ,,A nakonec dvojčata James a..." Do hajzlu, proč jsem řekla dvojčata? Nemám moc kamarádů, takže Nicka jsem momentálně zasvětila do historky. ,,Nick," dopovím křečovitě.
,,A vám je kolik? Vypadáte nanejvýš na devatenáct." Makeup zřejmě koná svou práci, tak jak má.
,,Jednadvacet, jsem v předposledním ročníku na vysoké," řeknu. Doufám, že ten ušmudlaný makeup ho alespoň trochu přesvědčil.
,,Jakou vysokou navštěvujete?" vyptával se dál.
,,To je soukromí, nemyslíte?" řeknu podrážděně. Nesympatický řidič se mi přes zpětné zrcátko podívá do očí.
,,Stejně se nejvíc těším na... ehm... Chowa a Biggieho," plácnu nějaká nesmyslná sova.
,,Chow a Biggie? Kdo to je?" zeptá se.
,,Pejsci," odpovím jednoslovně.
,,Jaká rasa?" zeptá se.
,,Pittbul. Oba jsou rasy Pitbull," odpovím s hraným nezájmem. Ovšem nemůžu si nevšimnout polknutí na sucho z jeho strany. Taky bych měla nahnáno, kdybych byla v jeho kůži. Pět bratrů a dva psi? Nejhorší kombinace.
,,Jsme na místě. Bude to deset dolarů," řekne. Podívám se z okna a vidím tu uličku, kterou jsem sledovala na obrazovce mobilu. Taxík zastavil před krásným domečkem bílé barvy. Zaplatí mu a bez pozdravu rychle vystoupím z auta.
ČTEŠ
The End of the F*cking Camp
Romansa[DOKONČENO] Kdysi dávno někdo řekl, že protiklady se přitahují. Ale já tohle musím popřít, protože miluju člověka, se kterým toho máme společného víc než byste čekali. Od stejného smyslu pro humor až po stejné oblíbené jídlo. Dokonce si ráno oba dv...
