[DOKONČENO]
Kdysi dávno někdo řekl, že protiklady se přitahují. Ale já tohle musím popřít, protože miluju člověka, se kterým toho máme společného víc než byste čekali. Od stejného smyslu pro humor až po stejné oblíbené jídlo. Dokonce si ráno oba dv...
Tým číslo jedna vyhrál. To znamená, že já vyhrála. Já vyhrála. Haha. Já kuřačka Victorie Sanders vyhrála sportovní turnaj! To si musím zapsat do svého tajného deníčku! Dělám si prdel, žádný deník, do kterého bych si zapisovala tajnosti nemám.
Na obědě jsme už byli a řeknu vám, že takhle nechutně nevaří ani moje matka. A to už je co říct, protože nikdo nevaří hůř než ona. Sice se mi to špatně přiznává, ale i její přítel Noah vaří lépe než má biologická matka. Ano, můj nevlastní otec se jmenuje stejně jako moje 'láska' ve čtrnácti letech. Jaká ironie. Možná proto ho tak nesnáším.
Do mého týmu patřila bohužel Ashley, která si nějakým zázrakem držela odstup ode mě. Lépe řečeno dělala jako bych neexistovala. Doslova, ani se na mě nepodívala. A já za to byla jedině ráda. Zázraky se asi vážně dějí. Pak Ethan, který si mě obzvlášť všímal. Sere mě a nevím jak ho od sebe odehnat. Takže celé odpoledne vypadalo takhle:
,,Hej, prdelko nahraj," křikl přes celé hřiště. Zářivě se usmál. Chtěla jsem mu říct 'Ještě jednou mi řekneš prdelka a skopu tě tím míčem do hlavy', ale nebyl na to čas. Musela jsem mu nahrát, protože zrovna byl na místě, kde to byla nejlepší střela.
,,Princezno, rozehráváš." Zase se usmál a zase jsem mu chtěla říct, že kurva nejsem žádná princezna, ale Mike zapískal a mně nezbývalo nic jiného než být ticho a rozehrát.
Zrovna jsme hráli fotbal a já utíkala s míčem. Bacha já utíkala. Každopádně byla jsem tak soustředěná a Ethan mi dal ruku na zadek. Byla jsem nasraná jak mašina, když zrovna brzdí. Hádejte, co se pak stalo. Rozplácla jsem se přímo na zemi, protože mě to vylekalo, Ethan o mě zakopl a následně se rozplácl rovnou na mém malinkém těle. Lepší to už ani být nemohlo. Slyšíte tam tu ironii?
,,Co do prdele děláš, Ethane?" vykřikla jsem i přes tíhu Ethana.
,,Takhle si nás dva určitě představuješ ve svých mokrých snech," zašeptal mi do ucha, až mě zamrazilo. ,,Tak nedělej, že se ti to nelíbí." Vstal a překvapivě mi i pomohl. Opřel se rukama o kolena vydýchaval kyslík z běhu.
Zpátky do reality. Jo, bolí mě celé tělo. Dneska budu spát jak zabitá. Zítra budu mít svalovku po celém těle, protože to, co jsem za dnešek všechno naběhala se dá přirovnat Ronaldovi a jeho výkonem na mistrovství světa. Na obhajobu jsem kuřačka. Bohužel mě to moc neobhajuje, protože to je moje blbost, že kouřím, ale jsem ráda, že jsem nezašla dál. Myslím tím třeba řezání žiletkou, nebo předávkování se práškama.
A je to tu zas. Jdeme v tichosti k naší chatce z jídelny (na večeři byla nějaká polévka,která byla dobrá asi jak skažené vajíčko a mléko dohromady) a opět se utápím ve svých myšlenkách o ničem.
,,Co to ticho?" zeptal se Ethan. Nevím na koho byla otázka mířená, ale se vztekem, co ve mně každou sekundou přibýval a řeknu Vám za chvíli prasknu. Jsem odpověděla já.
,,Už jsi toho dnes udělal dost, tak se snaž nezkazit i to debilní ticho," řekla jsem překvapivě klidným hlasem.
,,Asi má krámy, tak ji nech," řekl Jordan. Ryan s Ethanem se zasmáli a pokračovali jsme v cestě na chatku.
Měla jsem vztek. Měla jsem vztek na všechno. Na tu rozvázanou tkaničku, která klepala o zem, na špatně posekaný trávník, jenž byl po celém táboře, na Ethana a jeho provokování, Dokonce i na tu ženu, co mě porodila a tu její tak zvanou 'spřízněnou duši'. Zkrátka na všechno. Na celý svět.
V chatce jsem se upřímně vysrala na nějakou sprchu, zalezla do postele a jak jsem už jednou říkala, spala jsem jako dřevo.
........
,,Dobré ráno vám přeji, dnes se rozdělíte do stejných týmů jako včera a půjdeme hrát kvíz. Po kvízu půjdete na oběd a-" Tady jsem Alexe přestala vnímat. Začala jsem projíždět stránky na mobilu pod stolem, aby ho nikdo neviděl. Najednou mi pípla nahlas zpráva. Všichni se na mně podívali, protože ještě nikdo neslyšel pípnutí telefonu.
,,Omlouvám se, vypnu zvuk." Automaticky zase vnímali Alexe. Ovšem nad jménem osoby, jež mi poslala zprávu, jsem se málem počůrala smíchy.
Matka: Ahoj, Victorie, jak se tam máš?
Victorie: Ty se ještě ptáš? Děláš si ze mě srandu?!
Matka: Pořád jsi naštvaná, že jsme tě poslali na tábor?
Victorie: Budu dělat, že jsi právě nic nenapsala.
Matka: Nemůžu za to, že jsem musela na dva týdny do Californie a Noah má školení na týden.
Victorie: Nemohla jsem prostě zůstat doma sama?
Na tohle jsem se sama sebe ptala už milionkrát. Vždy jsem doma prostě zůstala sama, tak nechápu, co jim zas přelítlo přes nos. Možná si uvědomili svojí chybu. Ne, to je blbost. Ale lidi se mění. Ne, to je taky blbost. Takhle jsem se s mým mozkem hádala ještě dlouho a ani jsem nepostřehla novou zprávu od mé matky. Ovšem to, co jsem přečetla, mě málem udusilo smíchy.
Matka: Nechtěla jsem, aby se ti něco stalo.
Victorie: Jak to, že se najednou tak staráš?
Matka: Jsi přece moje dcera.
Victorie: Bohužel, ano.
Matka: Proč jsi taková? Ať se snažím, jak se snažím, stejně si se mnou nechceš ani povídat.
Victorie: Tak se nesnaž a život nás obou se zlepší.
Matka: Od kdy jsi tak bezcitná?
Victorie: Kdyby ses zajímala, věděla bys to.
Matka: Já se ale zajímám!
Victorie: Ne, nezajímáš. Taková jsem asi od svých čtrnácti let. Vzpomínáš si, co se stalo?
Pochybuju, že si vzpomene. Ona si nepamatuje snad ani moje datum narození, natož aby si pamatovala, co se mi stalo před téměř třemi roky. Moje matka...to je ztracený případ.
Matka: Co se ti stalo? Promiň, nevzpomínám si.
Victorie: To jsem si myslela. Ty už nejsi moje máma. Nepiš mi a nevolej mi. Díky.
Má prosba byla vyslyšena. Matka mi už opravdu nenapsala. Byla jsem za to ráda. Byla. Nebo snad ne? Máma pro mě od teď byla jen žena, která mi dala život. Nic víc, nic míň.
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
