[DOKONČENO]
Kdysi dávno někdo řekl, že protiklady se přitahují. Ale já tohle musím popřít, protože miluju člověka, se kterým toho máme společného víc než byste čekali. Od stejného smyslu pro humor až po stejné oblíbené jídlo. Dokonce si ráno oba dv...
Udělal jsem to za účelem se odreagovat a přijít na jiné myšlenky. Pomohlo mi to? Jasně, že nepomohlo. Cítím se mnohem hůř než předtím. Mozkem se mi prohání jen Victorie a mně z toho jde hlava kolem. Je to hrozné. Přijde mi jako bych Victorii podvedl, přitom jsme spolu nikdy nechodili, jak ironické.
Neměl jsem čas ztrácet čas, a tak jsem se ihned začal nasoukávat do svých kalhot. Neznámá holka začala dělat to samé. Začala se nasoukávat do těch odporných šatů.
,,Byl jsi dobrý, ale mé jméno není Victorie, jmenuju se Mia," řekla. Zamrzl jsem v pohybu. Nějak jsem nepochytil, co tím chce říct.
,,Cože?" zeptal jsem se. Zamračím se na ni a jí se v očích rozprostřel strach.
,,Po celou dobu jsi šeptal Victorie," řekla. ,,Ani se mi neomluvíš, co?" zeptala se. Zatahám se za vlasy. Nevím, co mám dělat. Musím si zakouřit. Vypadnu z pokoje a ignoruju tu Miu křičící mé jméno. Propletl jsem se přes davy lidí až ven na zahradu.
Chci jít odsud pryč. Jenže do mě někdo vrazil. Nebylo to omylem, byla to silná rána ramenem do ramena.
,,Dávej bacha, Moore!" okřikl mě opile ten rádoby borec. Byl to nějaký fotbalista. Nebavím se s fotbalisty, jsou to namachrovaní debílci, které poznáte díky mikině s logem našeho školního maskota.
,,Zkus na mě ještě jednou zakřičet a rozkopu ti kebuli, zmrde," řeknu a hned toho zalituju. Chci jít domů a já, blbec, se tu pouštím do konfliktů.
,,Cos to řekl?" Přestane se smát. Pár lidi se postaví kolem nás. Polovina kříčí ,rvačka' a ta druhá polovina nechce, aby k čemukoli co je spojeno s násilím, došlo.
,,Běž do prdele, nemám čas na takové děcka, jako jsi ty," řeknu a jdu pryč. Měl jsem ho prostě ignorovat. Za normálních podmínek bych mu s největší pravděpodobností dal do držky, ale momentálně jen toužím jít domů. Nechci mámě přidělávat problémy a starosti.
Jdu ulicemi směrem domů. Noční tmu osvětlují jen pouliční lampy a sem tam nějaká bliká.
Předtím jsem se cítil odkopnutý a nechtěný, protože si mě zablokovala. Zkrátka jsem věděl, že tímhle Victorie myslela to její ,stejně se po táboře s nikým stýkat nebudu'. Proto jsem se jí neptal, kde bydlí, mohla by si to špatně vynaložit.
A jak se cítím teď?
Hůř to snad ani nejde. Momentálně se cítím, jako bych byl já ten špatný a přitom nejsem.
Nebo jsem?
Ne, nejsem. Může za to Victorie. Dala si mě do bloku bez jakéhokoli vysvětlení. To je ta nevýhoda být zamilovaný do holky, která nemá žádnou sociální síť. A zrovna po Victorii se na interentu jako by slehla zem.
Každý by na mém místě po tom všem co jsem s Victorii prožil, udělal to stejné. Jenže pak si představím, že bych to mohl vyřešit jinak. Mohl bych být zavřený doma sice s náladou pod psa, ale aspoň bych si to teď nevyčítal. Necítil bych tu svírající provinilost na hrudi, kterou jsem snad nikdy v životě necítil.
Jsou to teprve tři dny, co tábor skončil, ale zdá se to jako rok. Stýská se mi po Victorii, proto se cítím ještě jako větší blbec. Je jasné, že jí se po mně nestýská ani trochu, jinak by si mě neblokla. Copak to může jen tak lehce zahodit všechno, co jsme zažili?
Každý nenávistný pohled, ve kterém jsem přece jen našel něco zajímavého. Každý nevědomý nebo vědomý dotek, copak na ty letmé dotyky mohla zapomenout? Když jsme utekli na Halloweenský průvod a ukradli pár věcí v krámu, na to taky zapomněla? Na těch pár polibků taky zapomněla? Zapomněla, jak rychlý dech měla vždy, když jsme se líbali? Všechny ty zakázané věci, které jsme se smíchem provedli. Na to taky zapomněla? Urgh, jsem na nic. Moc se v tom šťourám. No tak se rozhodla zapomenout, no a co?
Pravda je, že si nejsem jistý, že se doopravdy rozhodla zapomenout. Vždycky ze mě měla naježené chloupky po celém těle, jakmile jsem se k ní přiblížil. Nebudu lhát, já je měl taky naježené na místech, o kterých jsem si myslel, že tam se chloupky nenaježí.
Nikdy - opakuju - nikdy jsem nepotkal holku, ze které by se s mým tělem děly tyto věci. Nikdy se mi nepostavil jen z pohledu, dokud jsem nepotkal Victorii. Nikdy jsem si u holek nevšímal očí. Victorie je má šedé a v pravém oku má takovou malou namodralou skvrnku. Nikdy jsem neobdivoval ženskou sílu, myslím vnitřní sílu, nemyslím svaly. Nikdy jsem si holku neprohlížel tak, že bych na ní oči mohl klidně nechat.
Dojdu domů, rozsvítím světlo a jdu nahoru po schodech. Je pozdě, takže máma určitě spí. Jdu do pokoje, převléknu se a jdu spát. Jenže se akorát další hodinu převaluju z jednoho boku na druhý a spánek nikde.
S povzdechem se zvednu z postele, rozsvítím a jdu k psacímu stolu. Vezmu do ruky tužku a papír a kreslím. Nechávám se unášet myšlenkami a emocemi. Kloužu tužkou po papíře, pořádně ani nevím, co kreslím. Jenže pak to vidím, pomalu rýsující se její oči, její zamračený pohled. Podívám se na celý papír, uvědomím si, jak zoufalý jsem. Chci ho roztrhat, ale nemůžu. Jsou to její oči.
Není cesta zpět. Buď pomůžu já sám sobě, nebo mi pomůže Victorie, myslím, že ani čas mi nepomůže.
Co si o tom myslíte z pohledu Ethana? Dost mě to zajímá.🖤
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
