Drummer (Roger Taylor CZ FF) ✓

Prolog

!!! Nevím co se s textem stalo, ale v prologu chybí všechna z,ž a e, hned to napravím. V ostatních kapitolách už to není.

Jetě ne začnete číst, mám pro vás pár slov úvodem. Děkuji vůbec za to, e jste tuhle kníku otevřeli a dáváte jí anci. :) Chci se omluvit za případné nesrovnalosti, které se samozřejmě budu snait nedělat, ale jsem toho názoru, e ve fanfikcích se meze nekladou, take si pár detailů moná troku přetvořím. :)

Taky bych chtěla říct, e se začátkem nejsem vůbec spokojená, napsala bych ho teď jinak a přijde mi, e se se psaním tohohle příběhu "vyvíjím". :D Take... Sice se těch pár prvních kapitol okolí líbilo, já s nimi, jak u jsem řekla nejsem spokojená.

Nechci ale kapitoly přepisovat, abych se pak mohla ohlédnout.

Taky příběh nebude takové klié jak se zdá... :D (dle mého názoru! :D)

A teď u asi jen... Uijte si úvodní kapitolu doufám, e se bude líbit i kdy je hodně kratičká. :)

Prolog

,,Ahoj, Alice, u pojedeme domů. Těíme se na tebe, vechno ti povíme. Vzala sis léky?"

,,Ahoj mami! ťastnou cestu, budu vás čekat. Dávejte pozor, víte jaké je cestování pozdě v noci. Práek jsem si vzala a těím se na historky. Mám vás ráda."

,,My tebe."

Rozloučily jsme se a já vrátila telefon na své místo.

Doourala jsem se do postele a zababuila se pod deku takovým způsobem, e mi koukaly jen oči.

Unaveně jsem zamourala do stropu a přemýlela nad tím, jaké mohly devadesáté narozeniny mé babičky být a co jsem mohla zaít, kdybych neleela v horečkách u televize. Bylo mi líto, e jsem babi nemohla zase navtívit, ale byla nemocná a kdyby ode mě cokoliv chytila, mohla by zemřít. A to bylo určitě mnohem horí. Chtěla jsem se za ní vydat hned jak se uzdravím.

Měla jsem s ní nádherný vztah, jako malé mi čítávala příběhy a hrála si se mnou na indiány. Bývala jsem s ní na prázdniny a pokadé zaívala nezapomenutelné chvíle.

Rodiče nebyli rádi, e mě museli nechat samotnou doma i kdy u jsem byla rok dospělá, ale přemluvila jsem je k tomu, aby jeli a udělali i za mě radost nemocné babičce.

,,Byla by smutná, kdybyste nepřijeli," usmívala jsem se tenkrát a oni nakonec s povzdechem svolili.

Cesta od ní trvala vdycky tři hodiny take jsem je očekávala okolo půlnoci a rozhodla se si zdřímnout, abych měla na jejich vyprávění dost energie.

Probudila jsem se a okamitě zkontrolovala hodiny, nače jsem vytřetila oči. Byly dvě hodiny ráno.

,,Mami?"

Zavolala jsem do bytu, bohuel bez odezvy. Nebyli tu.

Mátořivě jsem se vyhrabala z peřin a nakrčená v sedě přemýlela. Začaly se ve mně hromadit obavy, které mrazivě prostupovaly celým mým tělem od konečků prstů na nohách a po kořínky vlasů.

,,Třeba stojí v koloně," uklidňovala jsem se. Kolony, ale, větinu nebývají uprostřed noci.

S mylenkou, e se nahromadilo spoustu kamionů kvůli tomu, e se jeden pokazil, která byla jako jediná monost uklidnění jsem se rozhodla opět ulehnout, abych neomdlela stresem.

Nepřijeli.