Drummer (Roger Taylor CZ FF) ✓

47. Co Po Nás Zůstane

63. Den po návratu Queen

Roger
Flashback

,,Hele co mám!" zamával jsem na Alice sáčkem s čokoládovými bonbóny, na kterých byla poslední dobou mírně řečeno, závislá. Rozzářily se jí oči.

,,Můžu?" zamrkala.

,,Ne, to je jenom pro mě," vytáhl jsem je nad hlavu.

,,Nee!" přiběhla ke mně a se smíchem se snažila na balík dosáhnout.

,,ROGERE!" zaječela, když se jí to nedařilo.

,,No snad ty bonbóny nemiluješ víc než mě," škádlil jsem ji a stále držel pytlík co nejvýš.

,,Možná..." pronesla tajemně, což bylo neskutečně k sežrání.

,,Pochybuju, že dokážou čokoládové bonbóny to, co já," bojoval jsem s cukajícími koutky a sledoval, jak Lis rudne.

,,Jsi příšerně egoistický lakomec," zamračila se.

,,Aleee," zašišlal jsem na ni. ,,Prosím," dal jsem jí celý pytlík.

•••

,,Dáš si?" přesunul jsem k Alice pytlík čokoládových bonbonů, které tolik zbožňovala.

Zavrtěla hlavou a dál dělala náčrt nové kresby. Dělala jich poslední dobou tolik, až jsem se divil, že jí neupadla ruka.

,,Je to moc pěkný," pochválil jsem ji upřímně. Měla vážně talent a já na ni byl patřičně hrdý za ro všechno, co dokázala vybudovat.

Jednoduše kývla.

,,Nemluvíš se mnou?" zeptal jsem se a sedl si vedle ní.

,,Mluvím," špitla a znova usrkla kávy. Nepodařilo se mi ji té závislosti zbavit. Každým dnem to bylo horší a horší.

,,Lásko, podívej se na mě," poprosil jsem ji. S povzdechem odložila tužku, zavřela skicák a upřela na mě své upracované a znavené oči.

,,Ztrácíš se mi před očima. Vůbec nic jsi dneska nejedla. Mám o tebe strach," vyložil jsem všechny své myšlenky najednou. Už týden mi často nečekaně omdlévala.

,,Rogere nedělej mi mámu," utrhla se na mě a znova si skicák otevřela.

,,Alice prosím, musíš jíst. Jinak umř-"

,,Ne. Jestli budu jíst tak umřu. Rogere, když jím, nemůžu pak samou bolestí chodit," povzdechla si, ,,Nechci, abys to řešil. Přejde to."

,,Ale-"

,,Nechci, abys to řešil," zopakovala rázně.

,,Fajn," vydechl jsem a otočil se, abych se zvedl, ale pak jsem si to rozmyslel. ,,Můžu ti nějak pomoct?"

,,Jen tak, že to nebudeš řešit, Rogere," odsekla.

,,Alice, chápeš, že o tebe mám strach? Nechci se s tebou hádat, zlato."

A přesně v tu chvíli jí z oči steklo několik slz. Nečekaně se ke mně natáhla a objala mě tak pevně, jakoby jí na tom visel život. Poslouchat její pláč mě trhalo na kusy.

,,Omlouvám se ti," řekla mezi vzlyky. ,,Jsem tak strašně sobecká."

,,Ššš," tišil jsem ji. Mrzelo mě sice, že nechce mou pomoc a že nevím, jak jí pomoct, ale věděl jsem, že nerada své problémy sdílí. A věděl jsem, že mi říkala víc, než komukoli jinému.

,,Vždyť se mnou nic není. Žádná sranda ani dobrodružství. Ničím náš vztah," plakala. ,,Kdokoliv jinej by si našel milenku. Moc tě miluju Rogere."

,,Jsi největší poklad, Lis. A jsi jenom moje." Chvíli trvalo, než se uklidnila a odtáhla se.

Podívala se na mě se smutným úsměvem. ,,Omdlévám, nemůžu jíst, padají mi vlasy, piju jen kávu, vidím to, co ty ne, jsem nepoužitelná a beru deset prášku denně na všechny tyhle problémy a nic nezabírá," dívala se na mě se vší upřímností. ,,Umřu, Rogere. Dřív nebo později umřu." Oči se jí leskly, ale už kvůli tomu neplakala, jakoby to byl fakt.

Překvapeně jsem na ni hleděl. Tak proto pracovala dnem i nocí. Chtěla za sebou zanechat dílo. ,,To neříkej. Vyřešíme to, pomůžu ti, rozumíš? Nedovolím, abys umřela."
Odhodlal jsem se, že najdu způsob. Moje Alice neumře, ne takhle. Prostě ji vyléčím. Pomůžu jí, jako ona nám.

,,Jsi sluníčko," pohladila mě a vytáhla koutek. Už jí ale oči nezářily.

•••

Co si o tom myslíte..?