Drummer (Roger Taylor CZ FF) ✓

20. Zmizení

(pohled ze 3. osoby)

Seděl na lavičce a s pohledem zapíchnutým před sebou popotahoval z cigarety. V druhé ruce držel plnou skleničku, podle barvy soudě, tvrdého alkoholu ke kterému přišel neznámo kde. Se vším úsilím pomalu dýchal, aby se uklidnil.

Vypadal neduchapřítomně, spíš zamyšleně, jeho tvář byla bledá jako stěna a výraz zamrzlý jako ledovec. Člověk procházející kolem by přesně nedokázal odhadnout co se v jeho nitru odehrává a tak by radši psychicky narušeného alkoholika obešel obloukem.

Brian si sednul vedle něj a chvíli pohled směřoval týmž směrem, ke korunám stromů. Dlouho to nevydržel a musel se na svého kamaráda otočit. Bolelo ho vidět v takovém stavu, stavu zhroucení.

Roger se alkoholu napil jakoby to byla voda a dál civěl do prázdna. Vnímal Brianovu přítomnost ale chtěl být sakra sám. Chtěl v klidu vstřebat to, co se před chvílí odehrálo.

,,To bude dobrý," ozval se Brian chlácholivě.

Roger se s usměvem, který se mu ne zrovna povedl ironicky uchechtnul.

I Brian byl v téhle chvíli jako kdyby mu zdřevěněl jazyk. Nevěděl vůbec jak Rogerovi pomoct, jeho empatie byla ta tam.

,,Došla ti slova," poznamenal hořce Roger a znova si z plna hrdla loknul. Dokouřil cigaretu, odhodil ji na zem a špičkou nohy ji típnul. Z krabičky v kapse vytáhl další.

,,Měl bys toho nechat, víš, že večer budeš úplně nepoužitelnej," povzdechnul si Brian.

,,To je mi ale fakt naprosto u prdele," poznamenal Roger nasupeně.

,,Já vím, že to není lehký-"

,,Fakt? No nekecej! Tys to někdy zažil?!" vyjel Roger. V jeho hlase zaznívalo vedle vzteku i těžce skrýváné zoufalství.

,,Rogi..."

,,Nech mě kurva na pokoji."

Vypil najednou obsah skleničky a energicky se zvedl. Přejel Briana prázdným pohledem a skleničku, kterou měl v ruce mrštil vší silou proti stěně.

,,Rogere," nedechoval se pomalu Brian. Zněl jako otec, což vůbec neměl v úmyslu.

,,Běžte vážně všichni do hajzlu," zanadával ukřivděně oslovený.

Vrazil ruce do kapes a s cigaretou v puse odešel hledat jiné místo, kde by mohl zůstat jen se svými myšlenkami...

...O Alice.

×××

Večer se blížil. Z haly už doléhal do zákulisí nadšený, výskot, pískot a volání jmen.

Brian, John i Freddie stále dost otřesení z dnešních událostí seděli nervózně beze slov každý v jednom rohu místnosti.

Brian zkoumal své prsty občas pohledem přejel ostatní - následoval tichý povzdech - a potom zkontroloval ručičky hodin. John si pohrával s lemem svého saka a radši dělal že vůbec neexistuje. Freddie se díval do zrcadla znova a znova, aby se ujistil, že vypadá dobře. A nebo si tiše pobrukoval.

Když se otevřely dveře a v nich se objevil jejich chybějící článek, všichni úlevně vydechli. Vypadal pořád stejně - jeho tvář jakoby vytesali do bílého kamene, jen se mnohem víc motal. Brian si všiml lehce rozšířených zorniček, ale radši nic neříkal.

Lhostejně sebou plácnul do křesla naproti zrcadlu. Okamžitě k němu přiskočila nějaká maskérká, která na něm mohla oči nechat - a snažila se to samé docílit i u blonďáka. Ten ji naprosto ignoroval a po tom, co mu rozčesala vlasy a chtěla nanést makeup a pudr ji celkem nelítostně odstrčil.
,,To by stačilo," chtěl se zvednout.