Drummer (Roger Taylor CZ FF) ✓

27. Zahřmělo

Roger

Rozrazil jsem otravný lidi okolo a bezmyšlenkovitě zamířil ven ze zatuchlýho baru. Neměl jsem v opilé otupělosti ponětí, co dělám a bylo mi to naprosto někde.

Kdybych byl aspoň trošku při smyslech, nesednul bych do auta bez připoutání... a rozhodně bych v takovém rozpoložení nevyjel směr Londýn, který se vázal jen s jednou osobou.

Nějakou tu dobu jsem řízení zvládal. Dobře, docela dost dlouho (musím se pochválit), nejspíš díky brzké ranní (nebo spíš pozdně večerní) hodině, kdy jsem neměl moc příležitostí potkat jiné vozidlo (tak se zase usadíme).

Snažil jsem se soustředit na cestu, spojit rozdvojený obraz zpátky v jeden, uklidnit bušící srdce a zvolnit silný tlak nohy na plyn.

S každým dalším kilometrem jsem viděl hůř. Alkohol, společně s bílým práškem, který mi někdo podal, mi začínaly proudit v krvi a rozvolňovat mysl.

Vyjel jsem z lesa, který mě dosud obklopoval. Kolem cesty se objevila nenápadná, zhruba pět metrů strmě se svažující proláklina, která se po strži už jen plynuleji prohlubovala, než se úplně srovnávala. Zdobilo ji pichlavé roští, které si rostlo kde chtělo a občasný stromek. Samozřejmě jsem o ní nevěděl.

Kola se točila, ručička ukazující rychlost byla nakloněná k nebezpečné straně a postupně se stále nakláněla. Měl jsem pocit, že závodím a potrebuju zrovna někoho předjet.

Začínal jsem odpadávat, volant se vymikal mé kontrole a ztrácel jsem pojem o tom, kudy jedu.

Pak jsem ji uviděl. Zřetelně, jako každou jednu vzpomínku.

Alice. Jako bludička několik metrů před autem. Na krku jí svítil lísteček, z úst se jí žalostně dralo mé jméno a z očí kanuly slzy.

Blížil jsem se k ní až příliš rychle. Srazil bych ji, kdybych, prudce nestrhl volant a vší silou nedupnul na brzdu. Byl to nejprudší manévr, jaký jsem kdy udělal a byl proveden v až moc vysoké rychlosti, na špatném místě.

Vozidlo udělalo za hlasitého pištění brzd smyk takovým způsobem, že se ve vzduchu otočilo o 180 stupňů. Zpomaleně si pamatuju, jak jsem letěl vzduchem, svět se začal zvedat, pak se auto sklonilo spíš k jedné straně a...

Ozvalo se křupavé, ohlušující, neosobní bouchání, které mě celého obklopilo. Auto se začalo v obrovské rychlosti kutálet. Zůstal jsem v něm jako v kleci, nemilosrdně si se mnou pohrávalo jako s hadrovým pamákem, jež nemá možnost obrany.

Dvojitý obraz se rychle točil, a když se s dalším nárazem prudce zastavil, nevěděl jsem, kde je dole a kde nahoře. Chvíli jsem jen opařeně seděl, jako bych kontroloval, jestli žiju. Začínal jsem si uvědomovat, že mi do těla bodají nejrůznější bolesti. Někde jsem cítil jen pramínek teplé krve.

V hlavě mi začalo mučivě pištět.

×××

Probudila mě zahřmění, neuvěřitelná zima a kapky padající na mou kůži, skrz rozbité dveřní okno, jež vzhlíželo k obloze. Déšť z něho neůprosně tahal další střípky, které si nevyhýbavě hledaly cestu k mé odhalené kůži a chladily rozpálené tělo ještě víc než proudy vody.

Zamžoural jsem, a pokusil se zorientovat. Neúspěšně. Svět byl nakloněný, všude byla tma, kterou prořezávalo jen palčivé světlo blesku. V hlavě mi pištělo a celé tělo odmítalo spolupracovat, jakoby ho někdo vypojil ze zásuvky.

Byla mi zima, chtělo se mi zvracet a začal jsem si uvědomovat neúnosnou bolest břicha.

Nasucho jsem polknul a znovu vyčerpáním zavřel oči.