Drummer (Roger Taylor CZ FF) ✓

13. Pád

Probudila jsem se, když slunce nadšeně šplhalo k obloze po dlouhém spánku za obzorem.

Měla jsem podrpřenou
hlavu rukou, kterou jsem se opírala o okénko.

Podívala jsem se na Rogera a jeho kruhy pod očima, duhovky kmitající po silnici. Zvědavost mi nedala a já se ohlédla do zpětného zrcátka na spící kapelu. Všichni se na sebe svalili jako hadroví panáci. Sophie spala s otevřenou pusou, po tváři jí tekla slina a mírně pochrupovala. Byl to víc než krásný pohled, to mi věřte.

Vrátila jsem se pohledem zpátky na cestu před námi.

Jak je možný, že vždycky zůstanu jediná s... ním?

,,Ahoj Rogi. Nevypadáš moc vyspaně," usmála jsem se a starostlivě si ho prohlédla. To byl teda kompliment. Neslyším potlesk.

,,No... Děkuju," zašklebil se, ,,jako by to bylo překvapení."

Tvář se mi proměnila v káravou.

,,Ty sis té kávy nedal tolik, kolik jsi nám namluvil, viď?" vydechla jsem.

,,Ale do hnoje jsem s vámi nenajel, ne?"

,,To sice ne... Ale jsi úplně vyčerpaný."

,,Snad nemáš starost, maličká," zamrkal.

MALIČKÁ? Co prosí-?

,,Vůbec ne," protočila jsem očima.

,,Mám takový pocit... Že už jsme tu," poznamenal Roger pozorujíce předměstí Newcastlu.

×××

,,Dal bych si pivoo," ozval se poněkud hlasitěji Freddie.

,,To my všichni," poznamenal tiše Bri.

Ach ti chlapi... Jsou všichni stejní.

,,Skočím vám pro to," povzdechnu si, s rukama v bok. Pohyb mi totiž nebyl nějak blízký, tudíž to chtělo se sebou něco nenuceně začít dělat. Lenost...

,,Půjdu s tebou," usmál se Paul, ,,přece to nepotáhneš sama."

,,Fajn," oplatím mu vděčný úsměv. Upřímně jsem ráda, že se mnou po tak dlouhé době vůbec promluvil.
Představa o posilování se vytratí tak rychle jako se vynořila.

,,No a my," zakmital obočím John s krabicí v ruce, ,,si dáme další kolo scrabblu."

×××

,,Fíha," odfrkla jsem si, když jsem si to zase štrádovali zpátky odlehlými ulicemi města okolo řeky Tyne a položila jsem krabici s lahváči na zídku, která nás dělila od dosti strmého srázu. Možná by bylo přesnější slovo propast.

,,Už nemůžu," vysadila jsem se rukama na zídku, abych ulevila svým nohám a protáhla si záda.

Paul se rozhlédl kolem, což mě nabádalo k tomu udělat to samé. Nikde nikdo. Ani živá duše. I když co se dalo čekat v šest hodin odpoledne, když už teď byla skoro tma.

,,To mě mrzí," usmál se a přešel ke mně.

Uvěznil mě rukama, tak že jsem se lekla, abych nepřepadla, když jsem se snažila vyrovnat vzdálenost o kterou se přiblížil.

,,Co... Co to děláš?" zeptala jsem se překvapeně.

Přešel mou otázku, místo toho se nade mě více nahnul. Ztratila jsem půdu pod nohama, chodila se mi jen houpala ve vzduchu.

Zalapala jsem po dechu.
Vždyť já spadnu, jestli se ještě o kousek nahnu.
Spadnu do té strmé díry se spoustou kořenů nerovností a nakonec i neprustupnými, neústupnými keři, ze kterých je už od pohledu nemožné se vymotat. Ale co to plácáš Alice, vzpamatuj se, tohle není žádný akční film. Vždyť mi chce jen něco říct. Proč se ale tváří tak divně.