Drummer (Roger Taylor CZ FF) ✓

31. Spolu

Alice

O pár dní později

,,Rogere! Přece to nemusím mít celou cestu," smála jsem se a snažila o sundání šátku, který mi Roger právě zavazoval. Nic o tom, kam se mnou chtěl jet neprozradil.

Všimla jsem si, že se hlavně snaží uklidnit napjatou atmosféru mezi námi, kterou způsobily mé náhle, nevysvětlitelné stavy. Já se snažila taky, nemyslela jsem na to a odváděla od toho pozornost. Každopádně nevím, jak moc se mi to dařilo. Byla jsem z toho všeho zmatená.

,,Jseš pěkně zlobivá," zavrčel mi do ucha s úsměvem.

,,Ale to je únos!" vykřikla jsem obvinění a poslepu se k němu otočila.

,,Hmm?" obtočil mi ruku kolem pasu a přivinul si mě tak bokem k sobě, ,,je rozdíl mezi únosem a únosem," zašeptal po Rogerovsku těsně u mé tváře, ještě než spojil naše rty.

Věděl jak mě umlčet. Sakra moc dobře to věděl. Kdyby nebylo jeho ruky, kterou si mě k sobě tiskl, nejspíš bych se skácela k zemi. Prohloubil náš polibek, až se z mých úst vydral táhlý pozvdech, něco mezi lapáním po dechu a stenem.

Odtáhli jsme se od sebe až při nedostatku kyslíku.

Celá omámená, jako bez mozku, jsem následovala Roge, který mě pomalu vedl přes ulici k autu.

Po tom, co jsme nastoupili, jeho ruka spočinula na mém stehně a neopustila ho celou cestu. Pohrávala jsem si s jeho prsty, celá natěšená z toho, co se bude dít a poslepu hleděla z okna, jako bych snad mohla něco vidět. Do očí mi šlehaly jen tlumené paprsky letního slunce.

,,Jsme tady," řekl Roger, když vypnul motor.

Vyvedl mě z auta a pomalinku se mi jal rozvazovat šátek. Otevřela jsem oči, až když zaznělo slovo "můžeš".

Stáli jsme v celkem rušné ulici před nepojmenovaným ateliérem.

Byl už z venku nádherný. Prosklenou výlohou, ve které se mimo jiné dalo krásně vystavovat, šlo z části vidět dovnitř. U výlohy bylo vystavěných několik stojanů na plátna i papíry.

Pousmála jsem se. Roger se zdál být dost zaražený.

,,Jak často sem budu moct chodit?" zeptala jsem se narovinu a prokalkulovala své směny v baru.

,,No..." Roger se podrbal prstem ve vlasech, ,,vlastně... kdykoliv. Je tvůj."

A v tu chvíli mi spadla brada až na zem. Musela jsem si ústa zakrýt dlaněmi, aby mi do nich nevlétla moucha. Otáčela jsem hlavou z budovy na Rogera a pořád tomu nemohla uvěřit.

Se šťastnými slzami, které se objevily v koutcích očí jsem skočila Rogerovi kolem krku, div jsem ho nepovalila.

,,Ty ses dočista zbláznil!" napomenula jsem ho s radostným smíchem. ,,Jak tě tohle napadlo?!" Začali jsme se v objetí houpat, jako blázni, až nás lidi s nevěřicným kroucením hlavy obcházeli. ,,Děkuju. Strašně moc ti děkuju, nedovedeš si představit co to pro mě znamená."

,,Jsem rád, že ti to udělalo radost."

,,Blázníš? Mám víc než radost!" jásala jsem. Na malou chviličku jsem si zase vzpomněla na svůj věk a uklidnila se natolik, že jsem se natáhla a lehce políbila jeho rty.

,,Chceš se podívat dovnitř?" zahýbal na mě obočím.

,,Ano!" zavýskla jsem a přicupitala s ním ruku v ruce ke dveřím.

Roger otevřel a mě hned do nosu praštila vůně zaschlých barev, papírů, dřeva a prachu.

Malbě jsem se dřív také věnovala, dokonce víc než kresbě (ta mi dřív vůbec nešla, ale přece dobré se zlepšovat v tom, co vám nejde ne?)
ale do teď jsem neměla prostředky.