Drummer (Roger Taylor CZ FF) ✓

15. Bludiště

Roger

Začínal jsem o ni mít strach.

Uzavírala se do sebe, bledla a jediné co dělala bylo občasné rozhlédnutí se kolem sebe a pak zase věnování se kresbám.
Bylo dost možné, že se vzpamatovávala z traumatu, které se jí před pár dny přihodilo. Chtěl jsem to s ní třeba probrat, pomoct jí, ale nedala mi příležitost.
Vážně se mi to nelíbilo. Muselo za tím něco vězet. A nebo se na mě prostě jen naštvala. Ale proč? Bylo mi jasné, že lidi často štvu, ale jí... Nikdy, nikdy bych jí neublížil.

Nebo se pohádala se Sophií? Věděl jsem, jak moc jí na ní záleží a skutečnost, že se neustále baví s Paulem mohla být kamenem úrazu. Soph mě tím docela rozčilovala. Její kamarádka měla očividný problém, ale pro ni začal existovat jen a jen Paul.

×××

Zrovna skončil koncert Aberdeenu. Když jsme přišli do zákulisí, Alice seděla na svém oblíbeném místě v rohu gauče a když nás spatřila trošku se usmála. Ten její úsměv... Spěšně otočila skycák na druhou stranu a otevřela ho na novém náčrtku. Začínala ve mě hlodat zvědavost.

Všechny si nás s úsměvem prohlédla, pak zabloudila pohledem ke mně. Po neuvěřitelně dlouhé době se na mě podívala. Její výraz zase zkameněl do původní masky.
Možná to bylo jen zdání, ale jako by mi vysílala nějakou tajnou zprávu. Nic jsem z ní nepochopil. Samozřejmě, že ne. Kam se poděla má empatie?!

Nechápavě jsem stáhl obočí k sobě. S táhlým mrknutím si povzdechla. Vypadalo to, jako by bojovala sama se sebou, jelikož se jí víčka a řasy mírně mihotaly. Ne, ne, ona snad...

Znova otevřela oči, ve kterých se jí zračily potlačované slzy. Pevně zapíchla pohled na svou práci, bolestivě, se skousnutím mezi zuby ohrnula ret, začala mrkat, aby rozehnala slzy a do kreslení se zapálila tak usilovně, že jí zbělaly klouby. Ruka s tužkou jí křečovitě tančila po papíře.

Nevěděl jsem co dělat. Vůbec jsem neměl ponětí.
A tak jsem prostě jen jednal, tak, jak mi vnitřní hlásek našeptával.

Poklekl jsem před ní a pohladil ji palcem po předloktí. Možná jsem tím zkoušel, jestli je vlastně vůbec ochotná mou pomoc přijmout, ale taky to byla snaha o upoutání její pozornosti a odpoutání jejího pohledu od papíru, na kterém se teď začaly vykreslovat moje bicí.

Upřela na mě svě modré, průzračné oči, díky kterým jsem často opouštěl realitu a odplouval někam do jiné dimenze. A právě jsem se utopil. Znovu.

Povzbudivě jsem se usmál, uchopil i její druhou dlaň a hladil ji palcem po hřbetu rukou.

,,Všechno bude dobré."

Řekni mi, co se děje, Alice.

×××
Alice

Bojovala jsem s nutkáním se mu vytrhnout i když Paul nikde nebyl, jediná Soph si zamýšleně četla knížku. A co víc, bojovala jsem se slzami a nutkáním Rogera obejmout a už nikdy nepustit.

V jeho očích se zračilo nepochopení, rozhození a... Strach? Jeho pohled mi drtil srdce. Kdybych ti to tak mohla říct.

Vlastně jsem už vůbec nepochybovala o tom, že k němu cítím víc. Cítila jsem k němu čímdál víc.
,To, že někoho milujete si uvědomíte až když budete nuceni se odloučit,' tak nějak to je ne? A je to strašná pravda. To mi sakra věřte.

Topila jsem se v jeho očích, mizela mi půda pod nohama a čas jako by se zastavil. Byl jenom on, jeho oči, dotek a já.

,,Nebude," vydrala jsem ze sebe upřímně, což málem způsobilo, že si mé slzy našly cestu po tvářích.

,,Všechno zvládneme," řekl znovu. Udivilo mě množné číslo. My?

Můj pesimismus, nebo spíš realismus však zvítězily.
,,Nemůžeme," sklopila jsem pohled. ,,Omlouvám se."

Stiskla jsem omluvně jeho dlaně a pak se mu spěšně vyvlékla zrovna, když do pokoje vešel Paul. Rychle jsem se postavila na nohy, popadla svůj osobní vesmír, kdyby náhodou někoho napadlo se v něm opět hrabat a zamířila pryč. Respektive k záchodům.

Sesunula jsem se podél stěny a ulevila bolesti, kterou mi způsoboval uzel v krku. Uklidni se, okamžitě se uklidni!
Když se mi sklidnil dech, hřbetem ruky jsem si otřela slzy a podívala se na sebe do zrcadla.

,,Tak tohle je láska?" zeptala jsem se samy sebe.

×××
Soph

Paul ke mně přešel a obejmul mě kolem ramen. Zaplavil mě pocit bezpečí společně s uklidňující vůní.

Jeho světlé duhovky se na mě otočily a rty se roztáhly do uhrančivého úsměvu.

,,Tak co?" zašeptal blízko mého ucha.

,,Bavili se spolu."

×××

Ahoj, ahoj! Tak zatím mi to vychází. Vydávám kapitolu. Sic krátkou, ale kapitolu. No... Docela se to začíná pomíchávat, nemyslíte?