Drummer (Roger Taylor CZ FF) ✓

21. Uhasínání

Alice

Otevřela jsem oči.

Můj rozespalý pohled padnul na na hodiny, které ukazovaly pět ráno. Vyhrabala jsem se z postele a unaveně si protřela oči. Chvíli jsem jen seděla a sbírala odvahu na to se sebrat a jít se zkulturnit, protože jsem věděla, že už bych neusnula.

Když jsem si ale vzpomněla...

"Bude konec."

Zazněla mi má myšlenka v hlavě a připomněla mi, co jsem včera zamýšlela. Jakoby mě polili studenou vodou.

Vystřelila jsem z peřin, vytáhla svůj kufr z pod postele a stále v pyžamu do něj začala házet věci ze skříně a poliček hlava nehlava. Nebyl čas na zbyt.

×××

Když už jsem chtěla odcházet, s rukou na klice jsem se zarazila. Nebudu sobecká.

Vytáhla skicák, vytrhla jednu stranu a krasopisně, jak mi to jen mé uspěchané ruce dovolily napsala stručný vzkaz, pod který jsem vložila podpis, aby bylo jasné, že to nepsal někdo jiný.

Konečně jsem vyjela s kufrem z pokojíku. Obálku jsem strčila pod dveře - jediný způsob zaslání, který mě v tu chvíli napadl.

Snad si toho všimnou.

Zamkla jse a spěšně zamířila na recepci vrátit klíčky od pokoje. Bojovala jsem s touhou se otočit a rozběhnout se zpátky, ale ovládla jsem kroky, které za klapání koleček na dřevěných parketách, jež se rozléhalo tichou chodbou a bylo protínáno jen tlumeným chrupkáním z pokojů, mířily pryč.

,,Aaa... Alice," usmála se na mě recepční, majitelka penzionu, ve kterém jsme byli ubytovaní a známá známého jednoho známého Freddieho (ne, vážně jsem nechápala jak jeho přátelské sítě vedly i do Ameriky). Postarší, zaoblenější paní s kulatými brýlkami které byly oproti její tělesné velikosti docela maličké, svou dobrou náladu - kterou jsem se divila, že měla, takhle po ránu - přenesla částečně i na mě. Byla takové usměvavé sluníčko, připomínala mi babičku.

,,Dobré ráno," úsměv jsem jí oplatila. Vztáhla jsem ruku a položila na vyvýšený pult svazek klíčů. Nervózně jsem podupávala nohou i když to, že by se on, nebo někdo jiný objevil bylo touhle hodinou docela nepravděpodobné.

,,Odjíždíte, drahá?" vykulila na mě oči, když si všimla klíčů.

,,Ano," řekla jsem prostě. Před očima se mi zase promítl ten strašlivý obraz.

,,Máte tady rezervovaný byt do..." zalistovala v papírech, ,,čtvrtého-"

,,Já vím," přerušila jsem ji jemně. Oči se mi zaleskly, pokusila jsem se ale usmát.

,,Odjíždíte předčasně..?" hlas se jí překvapením zakroutil do pár kudrlinek.

,,A-ano," sklopila jsem pohled.

Já odjíždím. Já sakra odjíždím a potvrzuju tím, že jsem to fakt udělala!

,,Má drahá... Copak se stalo? Chcete se vypovídat?" usmála se chlácholivě a víc se přes pult naklonila. Jemně mi přisunula krabičku kapesníků.

,,Děkuju, jste moc hodná," několikrát jsem zamrkala a se smutným úsměvem jsem si jeden kapesník vytáhla abych slzy zamačkala.

,,Já... Je to složité... Moc mě to všechno mrzí a já nechtěla a..." nechala jsem ta slova viset ve vzduchu, protože jsem vůbec nevěděla, jak to všechno vyjádřit.