Drummer (Roger Taylor CZ FF) ✓

28. Z Pod Hladiny Výš

Alice

Bylo mi hrozně.

Nikdy jsem se necítila takhle oputěně.

Reeves se u dva týdny neukazoval. Snaila jsem se mu dovolat, protoe jsem neměla odvahu na to, zajít za ním osobně, ale marně.
Pokouela jsem se dovolat Soph - marně.
Elkie měla moc práce a já ji nechtěla otravovat, kdy mi jetě často dávala volno, abych nemusela čelit takovému stresu, co mě tam potkával.
Vytáhla jsem dokonce diář, do kterého jsem si opsala datumy koncertů, to abych kluky zastihla ve správnou chvíli... a zkouela se jim dovolat.

Rozhovor vypadal pokadé stejně...

,,Ano?"

,,A-ahoj,.. Briane, tady Alice, je... Je tam někde Roger?"

Následovalo nervózní ticho, kdy jsem se dokonce lekla, e mi zavěsil.

,,Bri?"

,,Roger... On... Em právě opravuje buben a... Nemá, nemá čas, promiň."

Nemá čas, spí, je oralej, jel na nákup, navtívila ho múza, SKLÁDÁ STROJ ČASU, POLAPILI HO MIMOZEMŤANI.

Rogera mi prostě nikdy nikdo ke sluchátku nedal a ta skutečnost mě utvrdila v tom, e o mě ztratil zájem. Nervózní tón vech, se kterými jsem mluvila napovídal tomu, e mi nechtějí říct, e u má někoho jiného?.

Bolelo to.

Do práce jsem chodila jako duch, nenávist k barům se jetě prohloubila, po tom, co jsem tam zaila. Bála jsem se kdo mě zase kdy pozná, nebo co po mně budou pokřikovat. Spousta bulvárních časopisů začala ná vztah s Rogerem kreativně překrucovat. Po tom, co jsem přečetla, e jsem ho nutila brát drogy, přímo mu je sypala do nosu jsem se trafikám začala vyhýbat irokým obloukem.

Elkie si vimla, jak jsem se pohledem zasekávala u televize a zůstávala v tranzu, jakobych tam Rogera viděla znovu. Bez optání a nějakých okolků "ten starej krám" vyhodila.

Snaila se mi pomáhat, mluvit se mnou a odháněla kadého, kdo na mě přes bar útočil. Občas mě obejmula, co z mých očí spoutělo proud slz.

,,On mi," vzlykala jsem, ,,tak... Tak straně chybí."

,,To bude dobrý," eptala, ,,vechno bude v pořádku."

Já ale nebyla schopná tomu věřit. Nic nemohlo být v pořádku.
S hlavou sklopenou jsem se vyhýbala novinářům a natáhlým ukazováčkům, které na mě neustále mířily. Cítila jsem se jako kořist, neměla jsem ponětí jak se bránit.

V bytě, který mi teď slouil spí jako protiatomový kryt, jsem měla neustále zataeno. Nevycházela jsem ven pokud jsem nepotřebovala jídlo a začínala připomínat spí smrtku.

Doma jsem psala a kreslila. Taky se pokusila skládat písničky, ale po tom, co jsem se rozbrečela nad tím, jak to celé bylo strané - nedokázala jsem hrát na kytaru, zpěv zněl jako postřelená husa - jsem toho radi nechala. Nechápala jsem, jak jsem svou písničkou mohla tenkrát Roge zaujmout.

Kadý den jsem hodiny prázdně vyhlíela z okna, jestli nepřijde. Kdokoliv.

Byla jsem nesvá i z neuzavřeného vztahu s Reevesem. Rozeel se se mnou? Nejspí. To poslední co by mi ta skutečnost udělala byl smutek. Váně mi to bylo dost jedno, jen mě děsila ta nejistota z toho, e mi to prostě nevysvětlil a kdykoliv později by mě mohl obvinit z nevěry a kdoví čeho veho. Měl peníze.

U jsem se nesnaila zapomenout, radi jsem přijímala náhlé záchvaty úzkosti z toho, e tu Roger nebyl - dávno jsem se dočetla, e cítíme úzkost, kdy s námi není milovaná osoba - tenkrát jsem tomu nechtěla věřit. Bylo to ale aspoň o troku méně vyčerpávající ne nalhávání si a přemlouvání mylenek k odchodu, protoe čím víc se snaíte nemyslet, tím víc myslíte.