Drummer (Roger Taylor CZ FF) ✓

38. Chvíli Byl Klid

O 3 měsíce později

Za uplynulé měsíce se změnilo tolik věcí, že ani nevím, kde začít.

S Rogerem jsme se přestěhovali do vilky v Surrey. Nemyslete si, když jsem se to dozvěděla, pěkně jsem mu za to vynadala, hrozně zle se mračila a praštila ho do ramene. On se rozesmál, řekl, že jsem roztomilá, když se zlobím a políbil mě. Věděl jak na mě a pěkně toho využíval.

I když říkal, že to není potřeba, musela jsem přispět taky, jinak bych se cítila trošku jako zlatokopka. Roger mi to chtěl samozřejmě vymluvit, jenže já se nedala a řekla jsem mu, že jestli to koupí jen za svoje peníze, nikam se nestěhuju a náš vztah bude na dálku (což jsem samozřejmě nechtěla, ale nenašla jsem jiný způsob, jak mu dát najevo, že to myslím vážně). Následovala menší hádka, jelikož Roger Taylor přece nikdy neustoupí, ale když jsem nehodlala ustoupit já, protočil očima a řekl, že jsem příšerná, ale stejně mě miluje.

Jestli vás zajímá, jak to je s naším ateliérem... Prošli jsme si krizí. Ze začátku to vypadalo nadějně, pak jsme se zase hluboko propadli. Teď se nám ale dařilo, po tom propadu jsem něco takového vážně nečekala. Měly jsme rozdělených tolik projektů, že bychom se v nich mohly koupat.

Ze Surrey za Soph mi to zabralo něco málo přes hodinku. Samozřejmě jsem tam nejezdila každý den, ale tak třikrát do týdne. Soph to nevadilo. Ona narozdíl ode mě potřebovala ateliér nonstop, já mohla dělat i jinde, v klidu.

Při mých vyjížďkách do Londýna jsem se občas stavila za Rebeccou a samozřejmě se střetla i s Reevesem. Nic převratného se naštěstí nekonalo. Naštěstí byl náš vztah jeden z těch lepších porozchodových. Talíře jsme po sobě neházeli, stačilo mi nemluvit na něj laskavě.

Soph se to o nás, pokud vím, nedozvěděla přímo, ale je docela možné, že jí to z našeho chování došlo.

Do budoucnosti jsem skákala. Nejprve mi to samotné vůbec nešlo a musela jsem si pomáhat časoskokem v Londýně. Po několika marných pokusech jsem to zvládla sama. A světe div se, povedlo se mi to... Vážně jsem se teleportovala i do základny, která byla několik kilometrů od místa, kde jsem v tu chvíli stála.

Důležité byly i Rogerovy narozeniny. Slavili jsme s kluky a pár jeho dalšími kamarády, až do noci. Tančili, bláznili, pili, smáli se, vzpomínali a no... Bylo to jednoduše úžasný. Na svůj dárek, v podobě plyšové sochy lva v životní velikosti s výrazem a účesem Rogerovi naprosto identicky podobným, jsem byla vážně hrdá.

Kluci nahrávali a pracovali. Pak u nás bylo často veselo, když se potřebovali uvolnit. Rogerovi jsem dopřávala častěji masáže, když se vrátil z nahrávání. Chtěla jsem mu tak pomoct, protože jsem si všímala jeho únavy.

Jak jsem tak rozmýšlela nad uplynulými třemi měsíci, seděla jsem na vysoké barové židli u rozpracovaného obrázku mě a Roge. Za zavřenými okny se listy barvily do žluta a slunce házelo na krajinu své poslední hřejivé paprsky. Bylo prvního září, moje narozeniny.

Na sobě jsem měla Rogerovu košili, která mi byla volná jako šaty. Vnímala jsem jeho vůni, což ve mně probouzelo hluboký pocit bezpečí. Jezdila jsem štětcem po plátně a občas usrkla čaje z horkého hrnku, kterým jsem si ohřívala ruce.

Zaslechla jsem za sebou tiché kroky, téměř neslyšitelné a hned mi došlo, že se mě můj přítel snaží překvapit. Neotočila jsem se, abych mu udělala radost a on si připadal jako nenápadný lovec. Úsměv jsem ale skrýt nedokázala.

O malou chvilku později mi obtočil ruce okolo pasu a já sebou cukla, protože mě jeho dotek přesto překvapil. Políbil mě na odkrytý krk a rameno, ze kterého mi košile padala.