Drummer (Roger Taylor CZ FF) ✓

9. Minulosti Neutečeš

Probudila jsem se a vysoukala dlaň z Rogerova sevření. Nespokojeně sebou se zabručením zašil, načež se otočil na druhý bok.
Vlétla jsem do svého pokoje s úmyslem se zkulturnit. Když jsem si dočesávala vlasy, do pro mě osobně uměleckého díla, vzpomněla jsem si znovu.

Soph a Paul.

Vylétla jsem z pokoje, ani se neobtěžovala zavřít a seběhla schody do obýváku.

Hluboce jsem vydechla. Paul seděl v křesle a nezaujatě si četl časopis, Soph nalévala mléko do misky.

,,Dobré ráno," zachraptěl nakřáple Freddie, který se rozvalil do křesla a pozvedl na mě unaveně koutek.

,,Dobré," usmála jsem se v odpověď na oplátku.

Znovu jsem přejela ostatní pohledem. Brian seděl za stolem a držel se nepřítomně za hlavu s Johnem, který zabořil hlavu do stolu. Do slova. Jako pštros do písku.

Přešla jsem k lince za Soph, která stále něco připravovala a tiše se zeptala: ,,Kde jste byli?"

,,Spíš kde jste byli vy dva? Když jsme přišli všichni se tu bavili, jen vy dva jste tu nebyli. A když jsem pak šla spát, nebyla jsi ani v pokoji," bokem se na mě otočila a zvídavě pozvedla obočí, ,,no a my jsme se tam nějak zapomněli. Jen jsme si povídali," dodala nezaujatě.

Zrudly mi tváře.

,,Ale, ale... Něco nevím?" zeptala se Sophie a já zrudla ještě víc.

,,No-" chtěla jsem odpovědět, ale byla jsem přerušena.

,,Už NIKDY nepiju," prohlásil Rog, když se neohrabaně sunul ze schodů přičemž na sebe strhnul pozornost.

,,To si budu pamatovat!" ukázal na něj John prstem se stále zapíchnutou hlavou ve stole. Ani se na něj neurážil podívat.

×××

Po deseti dnech objíždění Anglie, minimálního času na sebe a totálního vyčerpaní jsme zase mířili do Londýna, kde jsme měli naplánovaných hned několik koncertů na jednom místě, což všechny nadmíru potěšilo.

Na stagi vydali všechnu energii, kterou vždycky nabrali dospáváním v autě. Dokonce i blonďáček se rozhodl radši se prospat, než otáčet volantem, takže jsme se, se Soph a Paulem střídali.

Když jsem zahlédla odpočívadlo, stočila jsem volant.

×××

Poklidně jsem seděla u lesního stolu, žvýkala sendvič a pozorovala prázdnou cestu. Rozhodli jsme se jet klidnější trasu lesem, kde byl jednoduše větší klid.

,,A co tví rodiče, Alice? Nikdy jsi nám o nich nic neřekla, chtěl bych je poznat," zeptal se Paul, který seděl naproti mně.

Zastavila jsem se v pohybu jako stará kazeta, jakoby do mě udeřil blesk a já si uvědomila dlouho udusávanou realitu. Podívala jsem se na Soph vedle Paula, která na mě hleděla s obrovským vyděšením a zaregistrovala, jak se na mě Roger vedle otočil.

Tak jo, to zvládneš, mají právo to vědět.

,,Moji rodiče... Moji rodiče jsou po smrti," zpříma jsem se mu dívala do očí, ,,srazili se s kamionem... Je to... pět let."

Paulovi se ve tváři mihlo něco nepochopitelně zvláštního.

,,Jak se vlastně jmenuješ příjmením?" zeptal se odtažitě. Samozřejmě, že věděl jak se jmenuju, ale působilo to, jako by se potřebovali ujistit. Proč?

,,Culverová," zašeptala jsem.

Jeho tvář se bolestivě stáhla.

,,Omluvte mě," řekla jsem a vyhrabala se na nohy. Odložila jsem sendvič do krabičky a nervózně povytáhla koutek.

Poodešla jsem k silnici, a zahleděla se, jako by se měli každou chvíli z obzoru vynořit mí rodiče. Objala jsem si hrudník a zhoupla se na špičkách.
Smutně jsem se usmála, když se žádná postava nevynořila.

,,Alice?.." poznala jsem jeho hlas, který se lítostivě zbarvil.

Otočila jsem hlavou. Po tváři mi stékala jedna samotná slza, přesto jsem se pokusila vytvořit úsměv.

,,Moc mě to mrzí," obtočil mi paži okolo ramen.

,,To je dobrý, děkuju," opřela jsem si hlavu o jeho hruď a zavřela oči.

,,Tak moc jsem tomu nechtěla uvěřit. Nezvládla jsem jít ani na jejich pohřeb. Teď toho tak strašně moc lituju."

Roger mlčel. Věděla jsem, že poslouchá.

,,Vyčítala jsem si, že jsem neodešla s nimi."

Otevřela jsem oči a zahleděla se na nebe. Usmála jsem se.

,,Ten zvláštní pocit uvnitř mě pořád šušká, že to není pravda," zašeptala jsem a stočila pohled k Rogerovi. Unikla mi další slza, která si probojavala cestu po mé tváři.

,,Jsi bojovnice Alice," obejmul mě.

,,Mám tě ráda, Rogi," řekla jsem mu tiše do objetí.

,,Já tebe, Alice," odpověděl a objal mě pevněji.

×××

Paul

Bylo to pět let.
Pět let od chvíle, kdy se můj táta vyboural s náklaďákem.
Byl to poslední člověk, který mi zbyl, který o mě jevil zájem.
A pak zmizel.
Zmizel kvůli ní.
Bylo to tak dlouho, ale stejné jako včera.
A přesně v tu chvíli všechny mé pocity vyplavaly ke hladině.
Nedokážu popsat, jak moc jsem ji teď nenáviděl, ale věděl jsem, že ji mou bolest nechám pocítit.

×××

Tak se nám to trošku rozjelo. :O Omlouvám se Paulovi za to, že jsem z něj udělala zaporáka, alee... Nu... :D
Co na to říkáte? Jak si myslíte, že se to vyvine?