Drummer (Roger Taylor CZ FF) ✓

25. Něco Chybí

Roger

Zbytek dne, kdy jsem o ni přišel a my měli odjíždět, si pamatuju naprosto živě, stejně jako její drobnou pihu na krku. Byl to jeden z posledních dnů, který se mi v hlavě nemlžil.

Soph za sebou na recepci dotáhla kufr jako starý, zmožený osel táhne náklad. Zřejmě neměla energii na to se snažit tvářit vesele, stejně jako já.

Jestli jsem si myslel, že vypadám hrozně, asi jsem se mýlil.

Soph měla pod očima tak výrazné kruhy, že to skoro vypadalo, jako by ji někdo zmlátil. Byla bledá, jako stěna a neodvažovala se na nikoho z nás podívat.

Připomínala ustrašené kůzlátko a její výraz napovídal, že tu s námi není.

Bylo mi jí líto.

Opatrně jsem k ní přešel, ruku jí položil na rameno co nejopatrněji, přesto sebou vyděšeně cukla. Opuchlý obličej, který podle všeho celou noc oka nezamhouřil, se na mě rychle otočil.

Oči se jí při pohledu na mě zaleskly, jakoby někdo otevřel bolavou vzpomínku. Na Alice.

Sklopila obličej.

,,S," opatrně jsem sj ji přitáhl do přátelského objetí. Tlumeně se rozplakala. Věděl jsem, jak moc jí na Alice záleželo, jak moc ji měla ráda.

,,Soph," řekl jsem znovu a lehce ji pohladil po vlasech.

Zvedla ke mně pohled, dlaní si protřela své borůvkové oči, schované za obroučky s pár dioptriemi a zašeptala: ,,Můžu s vámi... Zůstat?"

Překvapeně jsem stáhl obočí. Nedošlo mi, že to v takovém rozpoložení pochopila špatně. Nedivil jsem se tomu, že o to prosila, naopak, překvapila mě její domněnka, že bychom ji odkopli. I ona byla naší součástí.

,,Promiň... Já... vím, že jsem tu byla s Alice..."

,,Ale určitě můžeš zůstat. Jak tě vůbec napadlo...?" ujistil jsem ji rychle.

Překvapeně se jí rozevřela posmutnělá očka.
,,Děkuju," zašeptala vděčně.

Celou cestu byla nálada, jako bychom jeli na pohřeb. Byl jsem si jistý, že to všichni cítí. S Alice se ztratilo klidné světlo, které nás doprovázelo už od samého začátku.

Začínal jsem z její nepřítomnosti doslova panikařit, v tichu, které naplnilo vůz auta mířící na letiště jakobych se dusil.

Myšlenka na to, že mě podvedla zapadla za všemi vzpomínkami, které jsme spolu měli.

Podíval jsem se z okna.

Flashback

Seděli jsme v limuzíně, která mířila na letiště, ze kterého jsme odlétali do Ameriky. Alice po dlouhém váhání s rudými tvářemi usedla vedle mě.

Všiml jsem si, že je jako na trní. Očima těkala všude kolem, jen ne z okna, kde jí hrozilo setkat se s mým pohledem.

S každým otřesem vozu se naše stehna dotknula a ona nenápadně zakroutila na podlaze látkovou teniskou co nejdál ode mě, aby se to už nestávalo. Celou dobu jsem se křenil jejímu chování a cítil na sobě občasný vědoucný úsměv Briana sedícího naproti.

Měl jsem hroznou chuť ji zaškádlit.

Ruku jsem jí obtočil kolem ramen a víc se nahnul, s nataženým ukazováčkem, kterého si ale nevšimla. Měl jsem co dělat, abych se nezačal smát jejímu záseku.