Drummer (Roger Taylor CZ FF) ✓

36. Důkazy Lásky

Roger

Nemohl jsem usnout. Nevím, jestli to bylo jiným prostředím nebo rozrušením z toho všeho nového, ale hleděl jsem do stropu, na kulatou a placatou zářivku. Alice se ke mně tulila a tiše oddechovala. Pohladil jsem ji po mírně rozcuchaných vlasech a odsunul její ruku ze svého břicha.

Musel jsem se projít.

Tiše jsem si to šinul dlouhou chodbou a rozhlížel se kolem sebe po stínech. Zastavil jsem se u vitrínky se zelenými injekcemi. Přišlo mi to fakt divný. Prohlédl jsem si objekt ze všech stran a na levé boční štěně shledal lísteček, na kterém stálo Schovat!.

Takže to tu nemělo být. Kvůli nám? Už jsem chtěl porušit pravidla a pár těch věcí si vzít, jelikož mi připomínaly to, co v sobě měla má budoucí žena. Třeba bych pak za ní mohl skočit, nebo ji podpořit nějak jinak, ale...

Uslyšel jsem za sebou kroky.

,,To jsem já, lásko," špitla, když jsem leknutím nadskočil. ,,Opustil jsi mě," promnula si unaveně oči. Kdyby jen viděla, jak moc roztomilá takhle probuzená vždycky byla. ,,Copak tu děláš?" zívla.

,,Nemůžu spát a... No, víš... Napadlo mě co to tu je," podrbal jsem se ve vlasech.

,,Nevěříš jí?" ušklíbla se ospale a se ke mně dokolébala.

,,Rozejdeš se se mnou?" usmál se s hlavou mírně skloněnou, abych jí viděl do očí.

,,Roggie," vzala mě za ruce, ,,měli bychom jí věřit. Chce nám pomoct a je to jediný člověk, co nám to vysvětluje," hleděla na mě se vší láskou a ospalostí.

Přikývnul jsem a usmál se. ,,Dobře." Rebecce jsem nevěřil, měla pravdu. Ale byl jsem ochotný nemít podezření, když Alice zrovna někomu začala důvěřovat. Šlo tu o ni, ne o mě.

,,Pojď spát," zatáhla mě za prsty.

×××

Alice

,,Mohla bys sem chodit. Naučili bychom tě, jak s tím fungovat," zazubila se Rebecca. Už zase jsme seděli a konzultovali.

,,Dobře," kývla jsem.

,,Prozatím ti dám ale jen tyhle hodinky. Speciálně vypadají jako z vaší doby, ale umí měřit tepovou frekvenci a spoustu dalších věcí. Pro tebe je ale důležitý ten tep. Pokud ti to začne rychle pípat, vysoce se ti zvedl. To ti pak hrozí skok," Podala mi magické hodinky a já si je začala neúspěšně nasazovat. Roger mi hned přispěchal na pomoc a hodinky mi zapnul.

,,Tak doufám, že to nějak poberete," promluvila k nám všem spojila si ruce za zády. ,,Ráda jsem vás poznala a přeju šťastnou cestu."

×××

,,Buďme zase normální, prosím," řekla jsem po chvíli ticha, když jsme si v klidu seděli na pohovce.

Roger ke mně otočil hlavu.

,,Nechci být nějaká chuděra. Víc už ne," stáhla jsem prosebně obličej. ,,Prostě dělejme, jakoby to nebylo, dobře?"

Kývl a natáhl ke mně ruku.
,,Dobře."

×××

Druhý den po tom divném výletě, jsem byla se Soph, v již otevřeném a rozbíhajícím se ateliéru. Měly jsme už každá pár zakázek. Soph nafotila několik rodin, já kreslila portréty třeba i podle Sophiiných fotek, když si to zákazník přál a nemohl hodinu sedět. Začalo nám to pomalu, ale jistě vynášet a s platem z baru jsem už měla docela slušné peníze. Problém byl v tom, že jsem na dvě takhle náročné práce, plus jakési kurzy v budoucnosti neměla čas.