Drummer (Roger Taylor CZ FF) ✓

29. Spleť

Řekli jsme si všechno. Jedině tak jsme mohli začít znovu.

Povídala jsem o Paulovi a Reevesovi. O tom, jak to skutečně bylo a co jsem s Reevesem začala. Roger byl napnutý jako struna, ale celou dobu mě pozoroval a doufala jsem v to, že tomu věří stejně, jako jeho výraz napovídal.
On mi pak vyprávěl o tom, co se dělo na tour. Taky o své autonehodě, o dnech stravených v nemocnici. Bez nějakých oklik a výmyslů, poznala jsem to.

Nervózně jsem u toho žmoulala roh polštáře a snažila se mrkáním zahnat slzy, které mě pálily v očích jako kapky citronu.

Bolelo mě poslouchat, jak se trápil a co všechno prožíval. Myslela jsem si, že nám můj odjezd pomůže, místo toho jsem nás oba drtila na malé kousíčky.

Teď jsme byli konečně spolu. Bohužel to ale neznamenalo, že se všechno jako na zavolání zpraví a urovná. Ale že bych chtěla.

To, že nás to oba poznamenalo se nedalo popřít. Přijmula jsem, že si na sebe budeme muset znova pomaleji zvyknout a náš vztah uzdravit. Navíc tady byla spousta okolností, které nás, jak jsem tušila, nechtěly nechat jen tak být. Reeves, Paul, novináři. A naše vnitřní rozvrácenost.
Ale věděla jsem, že to zvládneme. Spolu ano. A taky jsem věděla, že se v tom nechci utápět, toužím na to zapomenout a ponořit se jen do našeho vztahu. Byla jsem odhodlaná pro to udělat maximum.

,,Tohle mi tě pořád připomínalo," pousmál se, zahrabal v kapse a vytáhnul gumičku, kterou mi tenkrát dala mamka k narozeninám. Pro mě to byla jedna z nejcennějších věcí, žádná obyčejná látka do vlasů, jak ji někteří brali.

,,Našel jsem ji ten den, kdy jsi odjela. Ležela na zemi," smutně pozvedl koutky a přiblížil ke mně svou dlaň, na které malý poklad stále ležel.

,,Děkuju," protřela jsem si oko a opatrně si od něj gumičku vzala mezi prsty. Proplétala jsem si ji mezi palci a ukazováčky a hned si vybavila mámin úsměv, který se jí na tváři rozjasnil, když viděla, jak jsem z ní nadšená - což neočekávala. Nechápala jsem proč si svým dárkem nebyla jistá. Přivezla mi ji z nějakého malého krámku, když byla na svých výtvarných přednáškách v Paříži.

Obejmula jsem Rogera tak, že se mnou na své hrudi, pomalu spadul hlouběji do polšťářů na pohovce. Byl trošku jako můj plyšový medvídek, kterého jsem nikdy neměla.

,,Jsem tak ráda, že tu jsi," zamumlala jsem mu do ramene a zasněně zavřela oči. Vzdala jsem snahu zadržovat slzy. Stekly mi po tvářích a vpíjely se mu do košile, kterou měl na sobě. Byla jsem tak šťastná.

,,A budu tu s tebou. Kdykoliv. Navždycky," zamumlal mi do vlasů a obtočil kolem mě zesláblé ruce pevněji.

,,Rogi," vzlykla jsem a posunula se na bok vedle něj tak, abych mu neubližovala na dříve zraněných místech.

,,Nejradši bych takhle zůstal navěky," zabrblal rozespale a položil si hlavu na tu moji.

Skoro jsme tam v objetí usnuli, když se bytem rozeřval budík, hlásající, že mám jít do práce.

Rychle jsem se vyhrabala z Rogerovy náruče a posadila se. Se spoždením se posadil i můj méďa. Na tváři mu pohrával zmatený, rozespalý výraz, který hlásal, že by si rád ještě hověl.

,,Musím do práce," vysvětlila jsem a s omluvným pohlazením blonďáčka po celé paži odběhla na sebe hodit pracovní oděv. Zůstal tam sedět, rozespalý, mírně rocuchaný a křehoučký, jako právě vyklubané kuřátko.

Když jsem si dopínala knoflík na košili, objevila se jeho hlava ve dveřích. Leknutím jsem nadskočila.

,,Rogere! Co to sakra-"