Drummer (Roger Taylor CZ FF) ✓

19. Souboj Citů

Teď sem budu dávat vždy obrázky/vlastní koláže obrázků (jako právě tady tatoo), které se mi k dané kapitole budou hodit. :) Myslím, že na navození atmosféry je to peckovní! Budu ráda, když mi po dočtení sdělíte vaše dojmy. :) Všech si vás vážím. <33

(Tohle je jedna z těch kapitol, které mi bohužel nesedí s reálnou událostí. Kluci na Silvestra nevystupovali a tou dobou rozhodně nebyli v Americe.:Dd)

Uběhlo zase pár dnů. Ocitli jsme se v Americe a nový rok 1976 se blížil. Ubíhaly jeho poslední hodiny.

Přípravy na další show byly v plném proudu. Všude se to hemžilo lidmi s kabely, papíry a nářadím. Hotové mraveniště. Můj střed zájmu byl ale jen jeden.

Roger se zrovna rozehrával a zkoušel, jestli je všechno na správném místě.
Já seděla na bedně vedle bicích a pohrávala si s flaškou vody u nohou. S podepřenou hlavou jsem ho zaujatě pozorovala. Vždycky věděl kdy kam s rukou, neskutečně mě to fascinovalo. Musela jsem se usmívat na jeho soustředěným výrazem a pootevíráním rtů o kterém možná ani sám nevěděl.

No nemiluj ho.

Najednou nespokojeně ustal v hraní a paličky obezřetně odložil na jeden z bubnů a poškrábal se na hlavě.

,,Alice?" zeptal se směrem ke mně aniž by se na mě podíval. S rukou stále zamotanou v hřívě upřeně zkoumal jeden z bubnů. Úplně jsem viděla ta kolečka, co mu šrotovala v hlavě. Zamyšlený Roger byla jedna z věcí, co mi fakt dokázaly zvednout náladu a i právě teď jsem se neubránila úsměvu.

,,Jo?" pohotově jsem se napřímila.

,,Podáš mi prosím tamten šroubovák?" máchal prsty ve vzduchu směrem, kde se mělo nářadí nacházet.

,,Jasně."

Přešla jsem ke krabici s nářadím opodál a čupla si nad ni.
,,Který?" optala jsem se rozpačitě. Bylo jich tam tolik...

,,Ten vytažený."

Oddechla jsem si. To je ještě v pohodě.

Sebrala jsem tlustší šroubovák a vyběhla na vyvýšeninu, kde stály bicí a někde mezi nimi Roger. Nebyl zrovna vidět, jen bubny vydávaly zvláštní zvuky.

Protáhla jsem se nástroji až k Rogerovi. Když za sebou uslyšel kroky stoupnul si a otočil se. Najednou jsem se cítila zase nejistě. Musela jsem přešlápnout, protože jsem měla pocit, že mě nohy neudrží a já sebou šlehnu.

,,Díky," usmál se. Rukou mě děkovně pohladil po rameni. Na místě, kde se mě ještě před chvílí dotýkaly jeho prsty, se mi i přes oblečení rozpálila kůže. Rogere!!

Zpátky si přičupnul k jednomu z bubnů a začal na něm dotahovat něco, co jsem nedokázala přesně identifikovat. Očividně to ale mělo co dělat s napnutím blány.

Stála jsem tam jako tvrdé Y celá nesvá z jeho přítomnosti, zatímco on si v klidu dotahoval šroubek. Vlastně už bych měla být zvyklá, ne? Ale tak... Představte si, že stojíte před člověkem, který vás před pár dny skoro políbil a máte se chovat normálně! Nemožné. Teda aspoň pro někoho jako jsem já. Celý tenhle týden jsem před ním jako na trní, zatraceně. Myšlenky mi plynuly myslí jako vzteklá vlna. Musela jsem znovu přešlápnout.

Postavil se a s úsměvem mi podal šroubovák zpátky. Naše prsty se dotkly. Božínku.

,,Díky."

Zírala jsem na něj jako na něco nadpozemského. Prohlížela jsem si každý detail jeho tváře, když mi konečně došlo, že něco řekl.

,,Jo. Jo, jo, jooo," koktala jsem jako blázen. Zrudla jsem jako paprika.
,,To je přece úplně v pohodě už jdu, nebudu tě rušit, dobře? Jo. Taaak fajn, fajn. Fajn. Faaaajn. Ráda jsem ti pomohla, jo. Jo."
Přitom jsem se nehla ani o píď. Místo toho jsem kolem sebe rozrušeně mávala rukama s občasným zablouděním pohledem k Rogerovi.