Drummer (Roger Taylor CZ FF) ✓

23. Na Každém Rohu

Alice

Upravila jsem si pracovní úbor a zahleděla se skrze dva regály na první večerní popíječe.

Přijela jsem předevčírem a s hledáním práce neváhala. Což bylo jen dobře, jelikož se nikde nic moc nedalo najít, všude měli plno, dokonce i v krámě, ve kterém jsem dřív pracovala a tak jsem sáhla po prvním, co mi přišlo do cesty.

Bar.

Jeden z těch, kam se chodí lidi ožírat, zhulit, porvat nebo uspokojit své... Touhy. Taky tady často hrála nějaká studentská kapela. A vracela mi tím vzpomínky...

Nadšená jsem z toho nebyla, ale přišlo mi, že není zrovna na místě si stěžovat. Budu mít peníze, nebudu ohladu.

Vzpomněla jsem si na ten moment, kdy jsem vystoupala do čtvrtého patra. Zpomalený záběr.

Spěšně jsem přicupitala ke svým dveřím a jala se je otevírat, když jsem se s klíčkem v zámku zarazila. Skousla jsem si ret a ještě chvíli přemýšlela, jestli je to dobrý nápad a i když jsem zhodnotila, že není, mírně jsem pootočila hlavu ke dveřím naproti.

Pohled jsem vrátila zpátky tak rychle, že se mi vlasy rozlétly okolo hlavy. Byla jsem z toho všeho tak mimo, že mi zámek najednou nešel otevřít. Lomcovala jsem s ním, ruce se mi potily, jakoby za mnou stál vrah s kudlou v ruce.

Když se mi konečně povedlo zámkem otočit, vpadla jsem dovnitř tak rychle, že jsem si ukopla palec o práh. Naštvaně jsem bouchla dveřmi, strhla si z nohou boty a narovnala se.

Stála jsem tam, hleděla před sebe. Jednou rukou jsem si nervózně promnula čelo a tou druhou sjela k náhrdelníku ve tvaru lístečku. Ucítila jsem jeho prsty, které se mi otíraly o krk, když mi náhrdelník zapínál. Ucítila jsem teplo, které z něj sálalo, když byl tak blízko i jeho vůni s odérem cigaret.

Stála jsem tam, v naprostém tichu, kdy jsem skoro neslyšela ani svůj vlastní dech.

V jednom okamžiku se ve mně něco znova zlomilo a já se rozvzlykala tak, že jsem slzy nestíhala dlaněmi utírat. Všechno na mě dolehlo. Všechno, co se za těch pár hodin stalo bylo tak emocionálně náročné, že jsem to prostě nezvládla.

S obličejem v dlaních jsem se došourala do obýváku a jako kuželka padla do gauče, na kterém jsem si vzala do náruče polštář a obejmula ho tak silně, jakoby to byla věc, na které mi záležel život, s představou, že je to Roger.

Nevím, jak dlouho jsem tam ležela a brečela jako malé dítě, vím jen, že jsem se k tomu, abych mohla fungovat potřebovala vybrečet. Když jsem pak jen tupě zírala do stropu, řekla jsem si: ,,Začneš nový život. Kompletně. Všechno z něj vymažeš a zapomeneš."

No. Nový život. Sledovala jsem nově příchozí a nervózně si poupravila pracovní zástěru, na kterou jsem doufala, že si brzo zvyknu.

,,Ehm ahoj," ozvalo se za mnou. Když jsem se otočila, uviděla jsem vyšší zrzku.

,,Ahoj," odpověděla jsem tiše, jako pes, co dostal výprask a teď se bál přijít za páníčkem. Sakra Alice, seber se!

,,Ty musíš být Alice, naše nová barmanka," ukázala mi svůj bílý chrup, s mírně křivými jedničkami. Měla bys zajít za Ro- Nový život. Ticho.

,,A-Ano, to jsem já," nervózně jsem se usmála.

,,Těší mě. Já jsem Elkie," podala mi ruku, kterou jsem s mírným spožděním přijala. Soudě podle stisku byla sebevědomá.

,,Mě taky."

,,Budeme spolu mívat směny. Upřímně je to nejhorší čas, co jsi mohla dostat. Od pěti do desíti. Bude chodit nejvíc lidí. Aaale. My to zvládnem holka," poplácala mě přátelsky po rameni. Byla jsem zmatená jako ryba na suchu.